Letos jsme se vydaly na Šumavu. Autem. Tím autem, které znáte z předchozích dílů.
Jak jistě správně tušíte, nevšední zážitky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Vlastně to začalo den před odjezdem. Převážela jsem zrovna něco do dílny, a protože vůz předtím stál pod jakýmsi kvetoucím stromem, bylo přední sklo komplet ulepené. Vypadalo to, jako by na kapotě mého automobilu večer předtím někdo něco křtil šampaňským. Dle odhadovaného množství perlivého nápoje byla ta deska minimálně platinová. Ve snaze tuto situaci, když už ne zcela vyřešit, tak alespoň učinit o něco komfortnější pro řidiče, jsem v průběhu jízdy chtěla umýt přední sklo pomocí ostřikovačů. Zmáčkla jsem tedy příslušnou páčku.
ŠTÍPKOVÁ: A ty se ptáš, co já aneb Už to bude rok! |
Letní mycí směsi bylo ve správné (!!!) nádobce dost. Tím jsem si byla jistá, neboť jsem ji zhruba před týdnem sama doplňovala. To se také okamžitě potvrdilo potřísněním celého čelního skla množstvím lehce nažloutlé pěnivé tekutiny s pronikavou citrusovou vůní. Stěrače vyrazily splnit svou část úkolu hned poté, ovšem jejich tempo bylo jaksi zarážející. Nebo spíš zaražené. Za doprovodu prapodivných zvuků jsem je spíš silou vůle dotlačila do středové polohy. Tam už zůstaly a v jakési agónii se extaticky pohybovaly sem a tam. Výseč, kterou při tom stíraly, odpovídala středovému úhlu o velikosti zhruba jednoho stupně.
Letní směs do ostřikovačů mezitím zcela nekoordinovaně stékala po celém předním skle a citrusová vůně mi pomalu ale jistě začínala naleptávat nosní sliznice. Učinila jsem pár zbytečných pokusů o řešení této situace pomocí páčky ovládající stěrače. Efekt byl nulový. Stejně jako viditelnost skrze sklo. Otevřela jsem si tedy okénko ve dveřích u řidiče a pomocí hadříku se jednou rukou snažila utřít alespoň kousek předního skla. Podotýkám, že celou tu dobu jsem inkriminovaný vůz řídila a brázdila jím ulice Prahy.
Zbytek cesty jsem odřídila s hlavou napůl vystrčenou z okénka u řidiče. Když jsem na bezpečném místě zastavila, vyřešila jsem situaci hrubou silou a zatlačila stěrače do klidové polohy. Na předchozí vlídné výzvy typu: „Jděte do svého pokoje a vraťte se, až budete normální!“ totiž vůbec nereagovaly. Cestou zpět jsem se stavila na benzince, umyla ručně přední sklo a poté funkci stěračů znovu vyzkoušela. Očekávané zlepšení se ovšem nedostavilo a stěrače jsem z posmrtné křeče uprostřed čelního skla musela opět vysvobodit pomocí síly. Bylo nutné se smířit s faktem, že následující den vyrážíme autem na dovolenou s nefunkčními stěrači. Co teď?
  |
Rozhodla jsem se tuto skutečnost zamlčet před svou partnerkou. Má totiž vůči mému vozu určité výhrady a tohle by byla vyloženě voda na její mlýn. Zvlášť po tom, co jsem jen pár dnů předtím odmítla řešit koupi jiného auta se slovy, že „ta moje kára to zvládne do příštích prázdnin, kdy jí končí technická“. V servisu mě totiž taktně upozornili, že další technickou už můj vůz neprojde.
Zkrátka jsem si řekla, že v průběhu naší dovolené nebude pršet. A tak se na tuto technickou závadu prostě nepřijde.
Tím jsem zřejmě spustila kolotoč událostí, které mohly skončit katastrofou.
První den jsem měly naplánovanou zastávku u mojí kamarádky Kecky. Z Prahy jsme vyjížděly během dopoledne. Nebe bylo modré jako šmolka. Bez mráčku. Během cesty se ovšem neznámo odkud přihnaly tmavé, těžké mraky. Ty se asi deset kilometrů před cílem protrhly a začalo pršet. Nejdřív jen zlehka, sem tam kapka. Brzy ovšem déšť nabral razanci a pravidelný rytmus. Ignorovala jsem to. Nějakou chvíli to procházelo, ale když se ze sedadla spolujezdce ozvala očekávatelná otázka, proč si nezapnu stěrače, nevydržela jsem to a rozesmála se. Byla jsem okolnostmi přinucena celou stírací anabázi partnerce převyprávět a následně doplnit i názornou ukázkou křečovitých záškubů stěračů uprostřed předního skla. To jsme se ještě obě smály.
Ke Kecce to byl už jen kousek, takže jsme relativně bezpečně dojely a já si od technické zdatnosti jejího muže slibovala mnohé. Při obědě jsem naši technickou závadu jen letmo nadhodila a podle jiskřiček v Romanových očích poznala, že jsem narazila na správného člověka. Pustili jsme se do opravy hned po obědě. Výsledkem dvouhodinového pinožení byly dva nově zakoupené stěrače, které se sice stále pohybovaly v retardovaném tempu a s omezenou hybností, ovšem středový úhel stírané výseče se zvětšil na cca 45 stupňů. S Romanem jsme oba byli spokojeni. Dovolená může začít!
Následující den chvíli po snídani s velkou slávou vyrážíme. Řídí moje žena. Má řidičák od začátku června, takže si za volantem pořád ještě není úplně jistá. Potřebuje hlavně nabrat zkušenosti, což se jí snažím zprostředkovat. Z mé strany to vyžaduje určitou dávku trpělivosti, kterou se musím pokaždé obrnit. Nezasahovat příliš, hodně chválit, uklidnit případnou nervozitu, občas ohleduplně poradit a při správně dávkovaných radách si hlídat laskavý tón hlasu. Taková já jsem. Ohleduplná a trpělivá partnerka.
Vydržím to asi pět minut. Pak s úsměvem tím nejlíbeznějším tónem své milé poradím, ať příště při přeřazování sundá nohu z plynu.
Otočí se na mě a s děsem v očích vyřkne větu: „To nedělám já!“
Tehdy teprve si všimnu, jak moc křečovitě svírá volat. Navzdory panice, která se v tu chvíli začne šířit mým mozkem, zdánlivě zachovávám klid a pomocí několika správně položených otázek vyhodnotím situaci, ve které se nacházíme.
Pedál plynu se nevrací do klidové polohy, z neznámého důvodu zůstává stále u podlahy. Brzdy fungují.
ŠTÍPKOVÁ: Ukončete výstup a nástup aneb Jsem svoje nejoblíbenější herečka |
Při nejbližší možné příležitosti naviguju svou partnerku tím nejklidnějším tónem, jakého jsem v daném rozpoložení schopna, k nouzovému přistání. Zastavujeme na krajnici. Jsme živy a zdrávy. V tuto chvíli to vypadá, že naše dovolená skončila uprostřed polí asi pět kilometrů od místa, ze kterého jsme před pár minutami vyjely. To by ovšem nesměl být Roman ztělesněním filmového hrdiny typu Indiana Jonese. Tuším jeho hrdinský potenciál, zvedám tudíž telefon a volám mu.
Zjišťuje naši pozici, okamžitě sedá do auta a během pár minut je u nás. Závadu na voze sice odstranit nedovede, ale statečně jej odřídí zpět k nim do dvora. Tam nás seznámí s propracovaným alternativním plánem naší dovolené. Pojedeme Bohoušem. To je jejich druhé auto. Přesuneme zavazadla z „Plechovky“, jak můj vůz po této nešťastné události pojmenovala moje holka, do Bohouše a ani ne za hodinu znovu vyrážíme.
Dovolená může začít…podruhé!!
Dědeček automobil mezitím zůstává u Kecky a Romana v lázních, kde podstoupí všelijaké ozdravné procedury, abychom si ho po týdnu opět vyzvedly.
Stěrače stírají. Pedál plynu se vrací jako Lassie. A motor si klidně přede.
Není nad to, mít mezi svými kamarády i pár superhrdinů, jako je Roman!
Hodilo by se ještě dodat, že týden na to mi do Ostravy, kde právě umělecky působím na Letních Shakespearovských Slavnostech, volá moje milá, že půjčila Plechovku kamarádovi a problém s pedálem se zopakoval. Ale, jak říká Kecka, nač kazit historku pravdou.
Zřejmě si už opravdu budeme muset pořídit nový vůz.
No jo, jenže o čem pak budu psát?
