Celý výlet začal hned zostra. Polsko: První den naší cesty v zahraničí a hned jsme potkali prvního medvěda. Jak to probíhalo? Já i Corey jsme normálně šli, hleděli si svýho a medvěd taky, šel proti nám, kouknul na nás a otočil se. Neměl totiž jinou šanci, jeho výběh ve varšavské zoo nebyl moc velký.
Darek z Polska zadupnul svoji dodávku hned vedle mě a povídá: „Tebe jsem neviděl, zastavil jsem tomu psovi.” „A kam jedeš? Já tě hodím na hranice, ale asi máš lepší, když přespíš u mě a budeš pokračovat zítra.” Odvezl mě do města Wigra a seznámil mě s manželkou Alice a synem Paulem. Paul zrovna dostal řidičák a tak jsem byl ideální adept, abych zjistil, jak na tom s řízením opravdu je. Vydali jsme se prozkoumat místní klášter a přilehlé jezero.
Za hranicemi Litvy jsem potkal zebru a stopnul si bandu hipíků až do Vilniusu. Hned jsme byli 4 a 2 psi a na oslavu našeho seznámení jsme prošli centrum a koupili místní piva. Corey se stala nejméně oblíbeným členem celé smečky, protože rozlila jedno pivo. Můžu podotknout, že máme hodně společného s Litvou: krásné slečny a nesnášíme, když někdo rozlije pivo.
Kde mě můžete sledovat? |
Začátek stopu vypadal vždy podobně: „Dobrý den, kam jedete?” „Super! To mi pomůže, já jedu do Japonska.” Nejlepší reakci měl týpek v Lotyšsku, který se na mě dlouze podíval a povídá: „to je daleko.“ A vyrazili jsme společně směr Riga. Když jsem opouštěl jeho auto, tak mi podal deku a suše říká: “Náá .. a nesežer toho psa.”
Květen nekvěten, v Estonsku začalo sněžit. No radost mi to neudělalo a nastartoval jsem couchsurfing, abych nespal venku. Hned mi odpověděl Andres z Tartu. Napsal: „Děkuji za krásnou zprávu, ubytuji tě.“ Říkám si, krásnou zprávu? Vždyť jsem napsal něco ve stylu „Fck, strašná zima, pomoc.“ Přijel jsem a Andres povídá: „Tady si hoď věci, já pořádám dnes bahenní zápasy, tak se pak přijď podívat.” „Vždyť sněží,“ namítl jsem. Andres v sobě Estonce nezapřel s odpovědí: „No právě.”
A na co se můžete těšit příští středu? Rusko!!!