Musel jsem se vrátit do Dušanbe a využil jsem couchsurfingu u skvělé Nasiby, která má dva syny. Klukům je 15 a 17 let. Mladší mě „rozsekal“ na Xboxu a starší mě potom vzal na turnaj v počítačové hře Counter Strike, kde mě „rozsekal“ taky. Zůstanu cestovatel.
  |
Pokud chcete potkat zlé lidi, tak jezděte taxíkem, měňte si peníze na hranicích a zdržujte se v centrech velkých měst. Už na hranicích s Uzbekistánem jsem poznal, že tady se mi bude líbit.
O CESTOVATELISlávek Král cestuje již 9 let. Dvakrát objel svět stopem a na každém obydleném kontinentu strávil minimálně půl roku. Momentálně cestuje se svojí fenkou Corey. Přednáší a pořádá Travel stand-up festival. |
„Chceš vyměnit peníze?“ Odpověděl jsem, že není potřeba. Chvíli na mě koukali a pak řekli: „A chceš se jet s námi koupat?” Venku bylo 45 °C, jasně, že se chceš jít koupat s klukama, které neznáš, kamkoliv to půjde.
Další zastávka Samarkand. Nádherné historické město, kde mě hodně místních přivítalo a snažilo se zjistit, proč sakra cestuju se psem. V Uzbekistánu je to nepředstavitelné. Nikdo totiž nemůže spát ve stejné místnosti, kde je pes, a tak mě ani nikdo nemohl ubytovat.
Postavil jsem si tedy stan uprostřed města s výhledem na historické centrum. Ve čtyři hodiny ráno mě přišli zkontrolovat vojáci. Zabouchali na stan, zeptali se, jestli jsem to já - ten Čech se psem. Rozespalý jsem jim to odsouhlasil a oni chtěli vidět psa. Rozepnul jsem stan a tam stáli dva vysmátí vojáci, kteří nevěřili, že někdo spí se psem ve stanu. Popřáli mi hezkou noc a odešli.
V Taškentu jsem čekal na víza do Turkmenistánu. Ubytoval mě Yura, ale dopředu mě varoval, že má doma šváby a jestli mi to nevadí. Švábi nekoušou, tak nevadí, odpověděl jsem. To jsem ale netušil, kolik jich tam bude. Byli všude, po stěnách, po stropě, po zemi, v kuchyni mezi nádobím, všude.
V noci jsem každou hodinu probudil, abych je sklepal z hlavy, protože po mně lezli. Hnus neskutečnej, ale to mi nevadilo. Proto cestuji, nechci vidět jen to dobré na každém státu, ale i to, jak místní opravdu žijí. Pro ně to je normální a navíc: zážitek nemusí být dobrý - hlavně když je silný. A to se Yurovi podařilo skvěle.
Kde mě můžete sledovat? |
Poprvé a naposled jsme překecal autobusáka, aby mě vzal přes rozpálenou poušť až do Buchary a vydal jsem se do jednoho z deseti nejméně navštěvovaných států světa. Tedy do Turkmenistánu. Získat víza mě stálo nervy, ale přechod přes hranice? Top bizarní byrokracie.
Jak to probíhá na hranici? Zažil už jsem hodně, dosavadní vítěz byla Nikaragua, ale tohle byl zážitek.
Přijdeš na rentgen (A), prohlídnou ti věci a pokládají klasické otázky typu: máte zbraně, drogy, léky. Probíhá to všechno ve znakové řeči, jelikož pan rentgenista neumí ani rusky. To samo o sobě je sranda, když ukazuje třeba samopal. Pak tě pošlou s dokumenty pro psa naproti (B). Tam si je nechají a vyšlou vás jinam (C), což nemůžete najít, tak se zeptáte na kase (D), dojdete na (C), a tam se zeptají, jestli už jste zaplatili, ptám se za co. Prostě za něco 40 dolarů, tak se vrátíte na kasu (D), tam chtějí jen 20 dolarů a dají vám papír. Ten odnesete na (C), pak tedy ještě dokumenty na psa, vracíte se na (B), ale dokumenty dostanete až když zaplatíte za psa 6 TMT (turkmenský fufníčky = cca 2 dolary), jdete proto na kasu (D), kde chtějí 27 TMT (7 dolarů). Tam řeknete, že máte všechny možné měny, ale jejich ne.
Tak napíšou jiný papír a chtějí 15 dolarů. To odnesete na (B), tam vám dají dokumenty pro psa a jdete na (C), kde je podezřele všechno v pořádku a můžete na rentgen (A) pro věci a psa.
Dost mě to pobavilo a říkal jsem si, že je to úplně boží... Vždyť proč ne, pošlete mě ještě někam. A v tom rentgeňák říká: „Kde máš dotazník? To musíš do (E).“
Zaklepal jsem na dveře, vejdu:
„Dotazník?“
„Ano zde, prosím pas.“
Tak jsem ukázal pas.
„SPZ vašeho auta?“
„Já jdu pěšky,“ říkám.
„Ok, potřebuju k tomu potvrzení,“ úředník na to.
Ukázal jsem mu boty. Chvíli na mě koukal a podal mi dotazník. Vracím se na rentgen (A). Musel jsem vyplnit ten dotazník. Koukl jsem na něj a ten byl komplet v turkmenštině. Trošku oříšek. Najednou rentgeňák začal mluvit rusky, a že mi to přeloží. Společně jsme to dali a on říká: „Tak vše, můžeš jít, už tam budou jen tři kontroly.“
Aktuální přednášky: |
Celé tohle trvalo dvě hodiny a to jsem tam byl jediný turista. Kdyby tam byli turisté tři, tak jim zkolabuje systém.
Aškabát je zatím nejdivnější město, které jsem kdy viděl. Říká se, že je to něco mezi Las Vegas a Pchjongjangem. Super luxusní budovy z bílého mramoru, široké silnice a nikde ani živáčka. Město duchů. Do města nesmí vjet auta, které mají jinou barvu než bílou, nesmíš vlastnit psa a musíš se pravidelně holit. Pár super bláznivých pravidel, která ta jsou na denním pořádku.
Procházel jsem až do noci tímto divným městem a náhodou jsem viděl výměnu stráží u sochy prezidenta. Jak vykopávali do vzduchu a dupali, tak na ně Corey štěkla. Ti se tak lekli, že začali utíkat, po chvíli si ale uvědomili, že to nesmí a vrátili se k podivné chůzi. Došli kus, co museli a pak se začali smát a odešli normálně.
Bláznivá země, kterou doporučuji k navštívení, ale co doporučuji o něco víc? Do Iránu se podíváme příští týden!
