Vypadal jako veterán z války ve Vietnamu. Pod otrhaným vojenským rozepnutým kabátcem nosil zelenožluté triko se skvrnami snad z celého světa. Kožený opasek držel modré džíny pod pupkem a na nohou měl přivázané sandále z kůže. Byl oholen. Na černých vlasech, dlouhých pod ramena, měl nakřivo posazený starý zelený baret. Přes rameno mu visela zbraň. Taková, kterou jsem v životě neviděl.
Vypadala podobně jako stará winchesterovka s upilovanou hlavní, na jejímž konci byl místo bajonetu přichycen nůž. Muž stál ve stínu stromu na protější straně silnice a sledoval plynulý provoz na vozovce. Bylo po poledni. Blížil jsem se k němu mokrý potem po náročné etapě pod salvadorským sluncem. Šlapal jsem na kole v odstavném pruhu silnice a asi dvacet metrů od stínu stromu si mě muž všiml. Naše oči se setkali a já přikývl na pozdrav. On se asi vteřinu dál zamyšleně díval a potom začal sahat po své zbrani visící v míru na rameni. Jakmile jsem projížděl přímo naproti němu, zjistil jsem, že se dívám do hlavně jeho zbraně. Muž muškou kopíroval můj pohyb.
Na kole Střední AmerikouCelou cestu bude Tadeáš Šíma dokumentovat na sociálních sítích. Jeho facebook najdete ZDE a fotky najdete na Instagramu. Během cesty bude rovněž posílat pohlednice z různých destinací v rámci charitativního projektu Pohled pro Adama. |
Nezastavoval jsem, ale ani nezrychloval. Jen jsem se přikrčil nad řídítky a prostě jsem jel klidně dál. Cítil jsem se nezúčastněně. Odepsaně. Prázdně. Jako by mi to mělo být jedno. Vždyť je to jedno. Styděl jsem se později.
„Tak takhle to má celé skončit. Tady v kopcích v maličké zemi jménem Salvador. A já s tím nemohu nic udělat. Když je tomu tak…“ Takové pocity mnou prostupovaly, aniž bych je dokázal krotit a začít panikařit, jak by se v tu chvíli zdálo být přirozenější.
Salvador očima ministerstva zahraničí„Míra obecné kriminality je poměrně vysoká, což platí zejména pro San Salvador. Časté jsou pouliční krádeže, přepadení a loupeže. Turisté jsou vyhledávanými objekty této trestné činnosti. Mezi obyvatelstvem se stále nachází velké množství střelných zbraní z doby občanské války a jejich používání při kriminálních činech je běžné,“ uvádí oficiální web českého ministerstva zahraniční o Salvadoru. |
Metr za metrem ubíhal pomaleji než kdy jindy. Skrz řídítka s červenou omotávkou jsem se díval na rozpálený asfalt a čekal, zda uslyším výstřel dřív, než se dostaví bolest. Okolí jako by přestalo existovat. Zmizely zvuky, pocit horka, únava nohou, bolest kolena. Stromy v okolí přestali šustit a bylo ticho. Po asi dvaceti dalších šlápnutí do pedálů se všechny vjemy a okolní zvuky začaly vracet zpátky. Neohlížel jsem se, ale bylo mi jasné, že jsem z nejhoršího venku. V tu chvíli jsem začal šlapat rychleji, abych z onoho místa byl pryč. Největší překvapení pro mě bylo, jak jsem se všeho, tak jednoduše vzdal. Po zbytek dne jsem za řídítky Apache přemýšlel, jak je celý ten život a naše fyzická schránka hrozně křehká.
Čekání na vlnu a božské pupusas
„Kdybys Salvador chtěl navštívit před deseti lety, hned bych ti to rozmlouval, amígo,“ dal se se mnou do řeči Fernando, rodák ze San Miguel, když jsem si u jeho stánku u silnice kupoval studenou jamajku. „Dneska je Salvador poměrně bezpečnej! Většina těch rabiátů, který přepadávali slabší a bezbranný lidi, je totiž zavřená ve vězení. Máme mladýho prezidenta a ten se s takovýma moc nepáře, tak můžeš bejt klidnej a vítej v Salvadoru!“ Přivítal mě Fernando v jeho zemi a já se o pár dní dočetl v českých novinách, že právě v Salvadoru vyrostla jedna z nejstřeženějších věznic na světě plná všech místních sígrů s téměř nulovou šancí na útěk.
Salvador jsem si i přes vysoký počet střelných zbraní, které jsem u místní veřejnosti zahlédl, moc oblíbil. Při vstupu do země jsem nedostal žádné razítko do pasu a cítil se jako bych se ocitl v Schengenském prostoru. Pobřeží pacifického oceánu se v Salvadoru stará o nádhernou kulisu. Příhodné podmínky dává oceán surfařům z celého světa, kteří doufají, že právě tady si sjedou svou životní vlnu. Sympatická změna oproti Hondurasu a Nikaragui byla pro mě v pozorování, jak místní nakládají s odpadky. Podél cest jsem již nenacházel tolik harampádí jako právě v zemích, které jsem měl již za sebou. K noclehu jsem stavěl u kostelů či u bomberos (místních hasičů), kde jsem vždy dostal povolení k postavení svého stanu a přes noc tak byl v bezpečí.
Největší doménou Salvadoru ale bylo jídlo! Měl jsem v nohách již přes padesát třešňáků od mého startu v Kostarice. To je přibližně ten okamžik, kdy tělo začne chápat, že potřebuje získávat daleko více potravy denně, než když se celé týdny podobným stylem nepohybuje. Říkají tady tomu pupusas. Jedná se o plněné taštičky sýrem, masem nebo zeleninou. Za dolar jsem dostal u silnice tři pupusas a byl jsem spokojen.
Za další dolar o kus dál koupíte šest kusů zralého manga. Pro hladového cyklistu je Salvador geniálním rájem. Stalo se tedy, že jsem zastavil na místě s překrásnou vyhlídkou na oceán, loupal zralé mango, a zatímco asi sto výškových metrů pode mnou v zátoce čekali surfaři na vlnu, já díky kvalitnímu signálu poslouchal online českou hymnu při inauguraci nového českého prezidenta a byl hrdý.
Kolemjdoucí Salvadořan při pohledu na českou vlajku, kterou já vozím na kole vždy s sebou, pronesl: „Na to, že jsi z Kuby, nejsi moc opálenej!“ Nebylo to poprvé a zřejmě ani naposledy, kdy si náš národní symbol někdo spletl s tím kubánským.
Babička včelařka
Loudal jsem se k hranicím s Guatemalou, protože se mi ze Salvadoru příliš nechtělo a na protější straně silnice mou pozornost přilákala zvláštní postava. Hubená babička, dosahující výšky průměrného pygmeje, stála před dřevěným rozpadajícím příbytkem z kokosového dřeva a usmívala se mým směrem. Po rameni jí jako by nic pochodoval aratinga rudočelý.
Bylo pokročilé odpoledne, kolo pode mnou zdatně rozjeté, ale asi po dvou stech metrech mi to nedalo. Zaskřípal mechanismus unavených brzd a já otočil svůj šlapostroj za osobou s aurou, kterou by jí záviděli i prezidenti. Babička byla včelařka. Kolegyně salvadorská! Ihned jsem si od ní koupil med v pet láhvi od coca-coly a pozoroval, jak papoušek spokojeně zaujal místo v jejích kadeřích.
Kromě medu jsem od ní dostal takové požehnání na cestu, že mi brněly ruce ještě celý následující třešňák.
Na cestách po celém světě se přede mnou dost z blízka objevuje zlo i dobro. Čím dál častěji mi přijde, že hranice mezi nimi je velice tenká. Možná ani žádná není. Nejspíš ani neexistuje, jen my lidi jsme si ji vytvořili. Jedu se o tom přesvědčit do Guatemaly, jestli to tak opravdu je. A taky zda tam mají nějaké další pupusas!
Pozn: 1 třešňák = 20 km (jednotka vzdálenosti, která vznikla již při první cestě skrz Afriku)
