V Libanonu je 18 náboženství, přesto jsou zde lidé liberální, říká Češka

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Nejprve jsem po promoci odešla do Bruselu kvůli zaměstnání v institucích EU. Úřednická práce mi však přes vysoký plat a jistou stabilitu nepřinášela příliš prostoru pro kreativní rozvoj a osobnostní růst. Vždycky jsem se zajímala o situaci na Blízkém východě, proto jsem se jednoho dne rozhodla odletět s jedním kufrem do Bejrútu a začít od nuly. První dny v Libanonu nikdy nezapomenu. Ubytování se mi podařilo sehnat v ženském maronitském konventu. Nutno dodat, že se mě jeptišky nikdy nezeptali, jakého jsem vyznání. V Libanonu je 18 oficiálních náboženství a celkově patří v regionu mezi nejliberálnější země. Konflikt v sousední zemi byl tenkrát v počátcích. Když mi první večer jedna ze sester, v pozici místního ajťáka, napojovala počítač na WiFi, zeptala jsem se jí, jaký mají událostí v Sýrii vliv na libanonskou politiku. Nato se tato drobná baculatá žena rozvášnila s tím, že soužití křesťanů a muslimů je základním kamenem libanonské společnosti a válek, které byly, mají už všichni dost. Naneštěstí pro tuto překrásnou zemi se situace od té doby mnohonásobně víc vyhrotila. Ve chvíli, kdy jsem začala na ulici přemýšlet, jaká je pravděpodobnost, že to či ono auto vybuchne, jsem si uvědomila, že je čas na pauzu. Vzhledem k tomu, že jsem zrovna začínala rozjíždět novou online platformu, volba padla na Bali, které je dnes pro mnoho digitálních nomádů velmi oblíbené, pro možnost bezstarostného a laciného životního stylu.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Nejsem cestovatel začátečník, a proto jsem na žádné větší obtíže nikdy nenarazila. Po Libanonu a Indonésii jsem ještě nějakou dobu žila Maroku a Británii. Kromě toho jsem se svým startupem letos navštívila Írán, Keňu, Jihoafrickou republiku a Brazílii. Díky tomu, že se přesouvám ze země do země poměrně často, jsem zvyklá se přizpůsobit se jakémukoliv prostředí. Pokud se k obyvatelům dané země a jejich kultuře chováte s respektem, dostane se respektu i vám. Bylo pro mě například nepříjemné nosit dlouhé rukávy a nohavice ve více než čtyřicetistupňových vedrech v Teheránu, ale Iránci jako takoví se ukázali jako jedni z nejpohostinnějších a nejmilejších lidí, na které jsem kdy v zahraničí narazila, proto jsem neměla důvod si na cokoliv stěžovat. Co se týče českých zvyků, tak tedy musím říct, že občas lidi zarazí, že nepiju pivo. Takových příležitostí využívám alespoň k propagaci moravského vína:)

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Momentálně plánujeme navštívit ještě šest rozvojových zemí a pak se uvidí, také v závislosti na případných investicích, kde se společností zakotvíme. Do Česka se v dalších letech vrátit natrvalo neplánuju, i když tam pravidelně létám za rodinou. Na cestování se mi líbí to, jak vás permanentně nabíjí pozitivní energií. Z každé země mám vzpomínky na úžasné lidi, kteří nás ubytovali, kteří nám pomohli, když jsme byli v nouzi, nebo kteří nám poradili, když jsme nevěděli kudy kam. Nikdy, zdůrazňuji nikdy, se mi nestalo, že by se k nám někdo choval s ohledem na původ, náboženství, nebo barvu kůže. A to jsme dost nesourodá dvojka: bílá vytáhlá holka „z východní Evropy“ a snědý vousatý kluk s francouzským přízvukem. V poslední době mám pocit, že Češi na pohostinnost, toleranci a otevřenost vůči jiným kulturám tak trochu zapomínají. Nicméně, snažím se nepodléhat náladě, které mě obestře, když si na internetu pročítám zprávy z domova. Když jsem loni na Vánoce přijela se svým partnerem, který je původem z Maroka, moje rodina i jejich přátelé nás přijali krásně, a budu se těšit, že to letos nebude jinak.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Když navštívím rodiče, tak si samozřejmě nějaká typická česká jídla ráda dám, ale jinak mi česká kuchyně vyloženě nechybí. Náš cestovní jídelníček spočívá především ze zeleniny, ovoce, luštěnin, případně drůbeže a ryb. Což je ideální, protože cestujeme hlavně do tropických a subtropických zemí. Co nám ale chybí je česká remoska. Přivezli jsme si ji, když jsme pár měsíců přebývali v Marakéši, a především můj partner, který rád vaří, se do ní úplně zamiloval. Bohužel ji teď kvůli náročném cestování nemůžeme vláčet sebou, ale často se nám po ní stýská, hlavně když musíme připravovat jídlo v ne úplně ideálních podmínkách.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Nejčastěji lidé připomínají Prahu, jako nádherné město, které navštívili nebo které by rádi navštívili v budoucnu. Především v Libanonu jsem narazila na obrovskou spoustu těch, kteří byli v Česku na poznávacím zájezdě. Většina z nich připomínala ještě také Karlovy Vary. Pár lidí si mi stěžovalo, že se místní málo usmívali. S takovým tím stereotypem, že by někdo nevěděl o rozdělení Československa, se téměř nesetkávám. S fotbalem a hokejem to na mě nikdo už od pohledu nezkouší. Každopádně jsem ve většině cizích zemích mnohem větší exotika, než můj přítel se svými arabsko-berberskými kořeny.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
V Libanonu jsem žila přes rok a půl a mám tam spoustu přátel, všech různých vyznání. Proto samozřejmě sleduju, co se v regionu v souvislosti s válkou v Sýrii děje. Jinak co se týče srovnání s námi, tak mi Libanonci přijdou podobní v tom, že když přijde na nejhorší, projeví se v nich to nejlepší. Což se momentálně v případě České republiky nezdá, ale my si ještě pořád žijeme v poměrně velkém blahobytu. Na íránské prostředí jsme byli přirozeně zvědaví, i když nás samozřejmě ani nenapadlo se někoho na politiku vyptávat. To neděláme ostatně nikde. Jako cizinci nemáme právo soudit politickou kulturu země, ze které sami nepocházíme. Někteří Íránci sami obtíže spojené s přísným režimem sami načali, ale jinak jsou na svou zemi velmi hrdí. Také mají na co - země je to neuvěřitelně vyspělá, obzvlášť pokud jde o vědu, technologie a infrastrukturu. Jeden známý se nám například svěřil, že by kvůli jistým problémům s policií nejraději odešel, ale bojí se toho, že by v Evropě žil v chudobě. I v Maroku jsem narazila na názor, že my v Čechách na tom asi nejsme úplně nejlíp. Místní pamatují na reportáže z předrevolučního komunistického bloku, kde se ukazovaly fronty na pomeranče. Celkově můžu říct, že naprosto každá země má své kostlivce ve skříni, své národní rozepře a rozporuplná témata. Bohužel pro lidi, kteří svou zemi nikdy neopustili a čerpají zprávy pouze z lokální televize se jejich okolí stává středobodem vesmíru. Obzvlášť tady v Brazílii, obrovské multikulturní zemi, cítím, jak šíleně daleko jsou tu problémy Evropy nebo Ameriky.