Všudypřítomný křik a smečky potulných psů, vzpomíná Čech na první dny v Bulharsku

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
První, co mě praštilo do uší, byl křik, kteří místní považují za standardní tón. Ptal jsem se ženy: „Jak můžeš tak křičet na svou matku?“ A ona mi odpověděla, že si jen domlouvaly kávu. V autobusu si o lístek lidé říkají asi takto: „Lístek.“
Občas někdo i pozdraví a řekne prosím. Jednou jsem řekl: „Dobré ráno, můžu poprosit o jeden lístek, děkuji.“ Řidič se na mě podíval, jako bych ho zdržoval. A druhý střet? Potulní psi, kteří jsou zde na každém kroku. Během první cesty do práce jsem pořád musel přecházet na druhý chodník nebo obcházet budovy vždy, když jsem narazil na další smečku. Zabralo to měsíce, než jsem si na ně zvykl - a oni na mě.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazil? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Nemůžu si dát kapra na Štědrý den, protože Bulhaři v tento den maso nejedí. Kapra si dávají už na Mikuláše. Taky se velice podivovali, když jsem na Velikonoce vzal do ruky dřevo, „nařezal“ s ním všem okolo, a pak s nataženou dlaní čekal odměnu. Nikdo tomu nerozuměl.

Lidovky.cz: Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Určitě to v budoucnu plánujeme, až děti povyrostou do té míry, že se budou moci rozhodnout, zda se přidat nebo zůstat v Bulharsku. Takže výhledově.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo?
Už pár týdnů po příjezdu jsem se rozhodl ukuchtit vepřo knedlo zelo. Největší hit je ale určitě smažený květák, který do té doby v mé bulharské rodině nikdy nikdo nejedl. Pořád se ho nemůžou nabažit.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí?
Moje žena má českou kuchyni ráda a leccos se už naučila, takže už doma občas máme i klasický guláš nebo svíčkovou. Já už ale jenom házím nápady, se kterými se pak žena v kuchyni pere.

Lidovky.cz: Umí vaše děti česky?
Máme dvě holky ve věku 3 a 10 let. Obě mluví spíše bulharsky. Na mladší se snažím mluvit co nejvíce česky, ale taky si pomáhám písničkami a pohádkami. Ta starší leccos sama pochytá, zvlášť když jde o slova, které zní stejně, ale znamenají pravý opak, nebo něco úplně jiného. Pár příkladů za všechny: „Pohoupej mě“ se bulharsky řekne „Polulej me“ a „matka“ v bulharštině znamená „děloha“. Občas něco říct je jako tančit na tenkém ledě.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Jakmile řeknu první slovo, každému je jasné, že nejsem zdejší, ale většinou si myslí, že jsem z Polska. Jednomu taxikáři jsem jednou řekl, že jsem z Česka, a on začal chrlit Havel, Švejk, pivo, Dubček, Pražské jaro. Ti, co sledují fotbal samozřejmě doplní Čech, Rosický, Nedvěd. Nikdo nikdy neřekl Jágr, ale to protože hokej tady nikdo nesleduje. Dost mých bulharských známých vyrostlo na Arabele nebo Létajícím Čestmírovi a každý zná Nemocnici na kraji města. Ve čtvrti Geo Milev je pak ulice Lidice. A každý mě považuje za pivního experta jen kvůli tomu, v jaké zemi jsem se narodil.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku?
V politice se nevyznám, ale politická kultura je myslím dost podobná. Jen ty protesty jsou tady trochu drastičtější.