Cestovatel Ladislav Zibura: Jsem chronicky zvědavý člověk

Scházíme se před jednou z jeho přednášek ve vyprodaném sále žižkovského kina Aero. Přesto, že má Ladislav Zibura za sebou několikahodinovou cestu vlakem, před sebou dvě přednášky a další den ho opět čeká přesun jinam, má energie na rozdávání. A jeho zapálený projev by nadchl pro cesty i toho největšího pecivála a skeptika.

LN: Co jste chtěl dělat, když jste byl malý?
Chtěl jsem být velký. Z nějakého důvodu, možná proto, že mi otec hodně četl dobrodružné knížky, jsem hrozně toužil po svobodě. A nejenom po cestování, ale celkově po tom, abych mohl dělat všechny dospělácké věci. Navíc jsem si přišel hrozně limitovaný svým malým tělem, protože když je člověku 14 let, máma ho těžko pustí do světa… Sen být velký se mi splnil až v 18 letech. Být dítě mě skutečně moc nebavilo. Vnímal jsem to jako sérii nějakých omezení. Původně jsem chtěl být architekt, ale jen do doby, než jsem zjistil, že musím umět kreslit. Rozhodl jsem se tedy pro právníka.

LN: Práva jste chvíli i studoval…
Ano, jeden semestr. Během té doby jsem zjistil, že mě mnohem víc baví obor mediální studia, který jsem dělal dálkově k právům. Podal jsem si tedy přihlášku na žurnalistiku a tu jsem nakonec i vystudoval. Jsem docela rozhodný člověk a přijde mi dobré dělat rozhodnutí spíše dříve, než později.

LN: Cítíte se víc jako cestovatel, spisovatel, nebo jako řečník?
Já vůbec necítím potřebu to definovat, tu máte jen vy novináři. (smích) Píšu knížky, dělám vtipné přednášky a tématem je cestování. Jedno by nemohlo být bez druhého. Podařilo se mi udělat z mého koníčku, u kterého jsem vůbec netušil, zda bude někoho zajímat, regulérní zaměstnání. Hlavní motiv, proč chci předávat zkušenosti ze svých cest, je ten, že v době, kdy tu máme dva tábory, které jsou na sebe strašně naštvané a je mezi nimi velká propast, mi přijde důležité ukazovat, že svět je lepší, než jak vypadá v médiích. Proto o tom píšu a proto se vydávám za obyčejnými lidmi. Nedělá to ze mě ani spisovatele, ani cestovatele, spíš něco mezi tím.

LN: Jste ale také trochu komik...
Humor je moje velké téma a naprosto všechno, co dělám, je s ním spojené. Vnímám ho jako největší devízu nás, Čechů, a zároveň jako cestu, jak zprostředkovávat i vážné věci stravitelnou formou.

LN: Jak se připravujete na přednášky? Stane se vám třeba, že zařadíte vtip, kterému se nikdo nesměje, tak ho zase dáte pryč
Přednášky nejsou připravené. Začíná to první projekcí, která je třeba na tři hodiny a je tam toho mnohem víc, než na projekci výsledné. Prostě jen improvizuju a sleduju, co funguje. Ořezávám, měním vtipy, měním fotky… Třeba desátá a jedenáctá přednáška už si jsou hodně podobné, ale aby mě to nepřestalo bavit, hodně to přizpůsobuju tomu, kde zrovna vystupuju nebo aktuálnímu dění. Žádné dvě přednášky nejsou stejné.

LN: Bylo pro vás ze začátku těžké řečnit před tolika lidmi?
Je to pořád stejně těžké. Podle mě je nervozita vyjádřením slušnosti k publiku. Jakmile bych před přednáškou nebyl nervózní, znamenalo by to, že mi nezáleží na těch lidech, kteří přišli. V reálu nejsem takový extrovert jako na pódiu, ale o to víc si to na pódiu užívám. Úplně nejvíc mě těší, že propojuju generace, že na mě chodí mladí i s rodiči… Téma cestování prostě spojuje. Vždyť na co jiného můžete jít se svými rodiči? Dokázal jsem najít úroveň, která baví jak mladé, tak seniory. I proto nedělám moc provokativní nebo prvoplánové vtipy,

LN: Takže spojování generací je klíčové?
Ano. Neustále mi totiž přijde, že budujeme svět jen pro mladé. Já se přitom nejvíc zajímavých věcí dozvěděl vždy od starších lidí. Chci všem ukázat to, co jsem na cestách viděl. Chci ukázat, že svět je krásné místo. A taky to, že drtivá většina lidí na světě je slušná. My mladí narození po revoluci hodně cestujeme a spoustu jsme toho viděli a já to chci zprostředkovat i těm starším, kteří se třeba do světa moc nedostali. Koneckonců takové je i věnování vmé nové knize, stojí tam: Věnováno všem, kteří na cestě být chtějí, ale nemohou, a těm, kteří na cestě být nechtěli, ale musejí. Je tedy věnována uprchlíkům a starým lidem. Za veškerou mou tvorbou je lidský záměr a humor je jen prostředek prezentace, protože vím, že na něj nalákám.

LN: Přednášky jsou hodně o tom, že lidé jsou dobří, na cestách není třeba se bát, důvěřujte druhým...
To je věc, kterou jsem nikdy nikde neřekl. To je jen vaše interpretace, což je super, protože o to mi jde...

LN: Přesto, dostal jste se na cestách do situací, kdy jste si řekl, že už to fakt není legrace?
No jasně! Cokoliv budete dělat, nese vždy určité riziko. Za mě je ideální stav zažít co nejvíc věcí s co nejmenším rizikem. Ale jistě, že se mi stalo, že na mě vyběhli psi, byl jsem někde, kde se střílelo, a odnesl jsem si pískání v uchu, stalo se mi, že mě srazilo auto, ale naštěstí jelo jen pomalu, stalo se mi, že jsem se ztratil v nepálské džungli... Všechno to ale byly věci, které se dají vyřešit.

LN: Na konci minulého roku vám vyšla další kniha. Prý jste ji psal několik měsíců každý den 12 hodin...
Napsat vtipný cestopis není těžké. Potřebujete zážitky, smysl pro humor, slovní zásobu, zkušenosti s psaním a příběh. To stačí. Vzhledem k tomu, že si nemusíte nic vymýšlet, se do toho jde mnohem lépe ponořit. Je to podobné, jako když někdo vypráví historky u krbu. Největší hloubky dosáhne jeho vyprávění až po několika hodinách. A já to mám stejně, první čtyři hodiny mi to moc nejde a pak tím začnu žít. Kerouac psal podobně... Na cestě napsal za šest týdnů!

LN: Není ale psaní tímto způsobem někdy rutina?
Nemůže být! Jakmile najdete něco, pro co máte vášeň, nemůže se to stát rutinou, to prostě nejde.