Náboženské poutě jsou od nepaměti součástí kultury celého světa. Židokřesťanská tradice zná slavné poutě do Jeruzaléma i ke kostelíkům v zapadlých vesnicích. Jedním z nejurputnějších poutníků dneška je zřejmě kněz František Lízna, který o svých cestách vydává neobyčejná svědectví.
První pouť Františka Lízny (1941) po propuštění z vězení v roce 1984, vedla ze vsi Trojmezí na Hostýn a trvala 22 dní. Tehdejší psanec, několikrát žalářovaný disident, řeholník a člen Tovaryšstva Ježíšova ji ušel se zkrvavenými chodidly. Po roce 1989 jako vězeňský kaplan vyrazil zbožný pěšák na tři tisíce kilometrů dlouhou trasu k španělskému mysu Finisterre, na „konec světa“. Následovala cesta do Říma a pouť Ukrajinou po stopách Cyrila a Metoděje. Všechny ty tisíce kilometrů, při nichž poutníka vede „touha dosáhnout cíl a obejmout návrat“ a kdy „přechodil rakovinu“, jsou přes úctyhodné sportovní výkony především duchovním dobrodružstvím. A právě o něm, skrytě a nenápadně, podávají zprávu i Líznovy cestovní deníky. plné zdánlivých maličkostí, mystických dotyků, stejně jako chvil apatie, tísně a vyčerpání.
Kde tě potká noc Náboženské poutě, cesty kontemplace a zasvěcení, už dávno nahradily zabezpečené turistické cesty. Tento muž si ale nic neulehčuje. Při cestě Portugalskem a Španělskem se prodírá dálničním bábelem, plným lomozu a podezřelých míst, aby dosáhl Santiaga de Compostela. Co tam nalezl a jaká ta cesta byla, popsal v cestovním deníku Vstávám a pokračuji v cestě.
Pouť trvající od 5. července do 5. srpna vedla vražednými vedry a jistěže mohla být poutníkovou cestou poslední: „Nebyl jsem si jist, že se vrátím živý.“ Cestu neměl pater nastudovanou, o opěrné body, nějaké ty noclehy, se nestaral. Šel sice jedním směrem, cesta ale vedla „nazdařbůh“. Sloužil mše v autobusové čekárně, u kiosku či v chrámu, když ho nechali. Spal, kde ho „potkala noc“, pod mostem, na odpočívadle, které právě uvolnily děvky a jejich klienti, v levných penzionech. Tohle nebyla romantická pouť divočinou. Překonával nemoc, rozdrásané nohy mu opět krvácely.
Paterova cesta vedla civilizační kloakou mezi benzinovými pumami, nálevnami a velkosklady průmyslových zón. Tedy místa, kde nebylo cítit kadidlo, ale páchla moč. Nepřetržitá „rekreační hudba“ a svistot aut vytvářely hukot, který „narušuje ztišení poutníka“. Při odpočinku nebo mších se setkával s jinými poutníky, vagabundy a opilci, kněžími i policajty, odměnou mu byl i úsměv prostitutky. Jezuité mají tuto reguli: „Procházet různými místy a žít v kterémkoli koutě světa, kde to vyžaduje Boží čest a pomoc duším.“ K Líznovým cestám tedy patří nejistota, pokus o pohroužení do vlastní mysli a ovšem deklarovaná zbožnost. Právě to odlišuje pouť od turistických cest bez rizika. Křesťanský poutník má ovšem jednu výhodu. „Případnou smrt na cestě bych nepokládal za špatnou,“ říká Lízna. Nejistotě cesty se brání jejím strukturováním, praktickými poznámkami: „Jídlo a pití 9 eur, 21 481.“ Každý den je rituálem, kdy je čas k modlitbě i „světskému“ pozorování, mimo obdivu k církevním stavbám, třeba: „Téměř se mi zastavil dech při pohledu na pěknou krásku.“ Až ke katedrále Po průchodu Portem, čtrnáctý den, se Lízna dostává na kamenité cesty i polní pěšiny caminy, starodávné poutní stezky do Santiaga. I zde vyhledává samotu. Už víme, že odmítá svezení autem, nenosí mobil, a přestože je velmi zvědavý, při vyrušení se leckdy zakaboní. „Poutnice, mladé holky, žvatlají,“ píše kdesi při siestě. A po chvíli: „Kecání ženských mě popuzuje!“ Snad právě pro ty okamžiky, kdy vypadne z role, je blízký i čtenářům, které katolické mysterium míjí. Pozorování přírody: „Po Portugalsku se pilně prohánějí velmi malí mravenci.“ Orientální koberec ve výloze: „Na jeden centimetr 5 milionů uzlíčků!“ žasne poutník.
Jazyk Líznových deníků je vždy strohý. Autor nevyrábí literaturu, redaktoři by ale mohli zlikvidovat alespoň „dvojáky“, všechny ty „pěkné krásky“ či „malé miniatury“. A každý skautík by paterovi poradil, že karimatka se zapomenout prostě nesmí, že bankovky uschované v botě se zničí... a tak dál.
Ze vší té Líznovy zarputilosti ale sálá vřelost a opravdovost, pro kterou s ním na jeho cestách rádi vytrváme. Ve Vstávám a pokračuji v cestě až k okamžiku, kdy konečně „na vrata katedrály jsem položil čelo“ a k tomu, co se dělo pak.
P. František Lízna: Vstávám a pokračuji v cestě
Nakladatelství Cesta, 2010, 78 stran
