Afroameričané vkládají do Baracka Obamy velké naděje. Pokud vyhraje, čekají, že jim změní životy k lepšímu. Kdyby však prohrál, bude to pro ně potvrzení bělošského komplotu.
Po prašné silnici pomalu kráčí starý černoch s bělostnými kudrlinami na hlavě, které připomínají poletující vlákna z blízké bavlníkové plantáže. Před mnoha lety, tehdy měl ještě černé vlasy, musel prchat před davem rozzuřených bělochů. Chtěli ho lynčovat.
Jmenuje se Norris Harris a žije a pracuje na zdejší farmě od mládí. Je to proslulá farma Koinonia, usazená v jižní části státu Georgia. Její majitel se tu v 50. letech minulého století vzepřel tehdejší segregaci tím, že černochům platil stejně jako bělochům. Dokonce s nimi jedl u jednoho stolu a nechával je spát ve svých domech. Komunita za svůj integrační projekt draze zaplatila: bílí rasisté dokonce neváhali na její obyvatele střílet ze samopalů.
Harris, který tohle všechno zažil na vlastní kůži, vypráví o tomto období trochu nezúčastněně, jako by předčítal z něčí autobiografie. Na jeho chování ale není, ve srovnání s většinou zdejších Afroameričanů, nic zvláštního: na rozdíl od mnohem sebevědomějších černochů třeba z New Yorku působí plaše a uctivě.
„Běloši mě mlátili poměrně často, párkrát mě i zlili vodou z požární hadice... ale to už je, pane, hrozně dávno,“ vzpomíná. Když zazní jméno Barack Obama, na tváři se mu rázem rozlije úsměv. „Ano pane, nemohu uvěřit tomu, že člověk mé barvy kůže bude v Bílém domě.“ Ani bílá obyvatelka farmy Sára, která v ranním slunci věší prádlo, se netají svými city. „Jsme tu na Baracka všichni pyšní. Vnímáme jeho úspěch jako takové pomyslné uzavření kruhu. Vždyť tady na naší farmě boj za práva Afroameričanů začal.“
Ta harmonie je ale jen zdánlivá – jen kousek odsud se v baptistickém kostele s prostým názvem First schází na bohoslužbu malá komunita bělochů. V okolí mají pověst „bílého, ortodoxně konzervativního kostela“. Jméno Barack Obama tu nevyvolává zasněný úsměv, ale spíše úzkostné obavy. Stačí jen sledovat nejistotu, která se vkrádá do tváře členky této komunity Kathleen Derrové. Snaží se sice zůstat nad věcí, brzy ji ale přemohou emoce. Má strach, že Obamova Amerika bude Amerikou, kterou již nikdo nepozná. „Naše země je dnes v choulostivé situaci, potřebujeme odhodlané lidi, kteří chtějí Ameriku takovou, jakou znají. Děsím se jeho experimentů. On nás může zničit.“
„Je to socialista a Antikrist,“ přisadí si podsaditý muž, který se objeví za zády Kathleen. Když odpovím, že křesťané v komunitě Koinonia Obamu naopak považují za křesťana a inteligentního, uvážlivého politika, objeví se na jejich tvářích trpké úsměvy. „Koinonia je přesně model Obamova levičáckýho státu,“ zlobí se.
Vydat se v dnešních dnech na Jih, který byl vždy „taková jiná Amerika“, je poučné. Ve hře je zde mnohem více než odlišné ideje liberálů a konzervativců, než prosté dělení na demokraty a republikány. Všechny rozpory a sny jako by se – především na Jihu – zhmotňovaly v jediné osobě demokratického kandidáta na prezidenta, Baracku Obamovi. Historická spřízněnost, pachuť rasismu a pocit společného ponížení rezonují mezi naprostou většinou jeho příznivců z řad Afroameričanů.
Afroameričané však nejsou jednolitá masa. Dají se rozdělit do tří skupin. První chová k Obamovi sympatie, protože od jeho vlády očekává zlepšení svých životních podmínek. Druhá skupina je o poznání skeptičtější. Obává se, že jako prezident může uspět jen velmi těžko, nebo dokonce vůbec, protože se Amerika po osmi letech Bushovy vlády nachází v nejhorší ekonomické situaci od dob velké krize 30. let minulého století. A pak je třetí skupina Afroameričanů, kteří Obamu rádi nemají či jsou k jeho fenoménu lhostejní. Těch je velice málo.
Podle nedávného průzkumu Gallupova ústavu se v úterý chystá Obamu volit více než 90 procent registrovaných Afroameričanů. Mezi bělochy by mohl získat 45 až 50 procent hlasů. Oproti tomu republikánský kandidát John McCain může očekávat, že získá hlasy pouhých dvou procent černochů. Může-li ale někde počítat s podporou bílých voličů, pak je to na Jihu – Obamu zde poráží o jedenáct procent.
Jih je pro pozorovatele zajímavý i tím, že se zde v krystalické podobě odhalují emoce bílých obyvatel a letošní volby vypovídají možná více o nich než o Afroameričanech. Na jedné straně je právě možná zde lépe pochopit kořeny jejich strachu, nejistoty či nedůvěry v Obamu. Nelze však opominout, že na straně druhé jsou Obamovi stoupenci důkazem, do jaké míry se bílá Amerika v rasové otázce změnila.
Kauza Robinson Richard Ivory uvažuje jinak než, jak říká, většina jeho černošských bratrů. Ti ve výrazné většině volí demokraty a jejich sociálnější politiku. Ivory je ale republikán. Rád dává k dobru historku, která se přihodila jeho černému kamarádovi.
Ten měl vstupenku na republikánský sjezd, který se v roce 2004 konal v newyorské Madison Square Garden. Místní ochranka mu ale zahradila cestu s tím, že nepřipustí žádné protesty: „Bodyguardi si prostě mysleli, že černoch nemůže být republikán,“ říká Ivory, který mimo jiné provozuje blog s názvem HiphopRepublican. com v jedné z kaváren na horním Manhattanu. Tento téměř 40letý muž je před nadcházejícími volbami vnitřně rozpolcený. Hlava mu říká, aby volil republikánského kandidáta Johna McCaina, srdce ho ale táhne k Baracku Obamovi. Poukazuje přitom na to, že většina Afroameričanů bude volit Obamu čistě emotivně. Na dokreslení vypráví příběh.
V roce 1947 začal hrát v Major League první černošský baseballista Jackie Robinson. Hrál tehdy za Brooklyn Dodgers. Ivory tvrdí, že většina černochů tehdy fandila jen tomuto týmu, protože měl na soupisce Robinsona. „Snad jednou budou Afroameričané fandit svému oblíbenému týmu, a ne cizímu jen proto, že tam hraje jeden černošský chlápek,“ říká Ivory. Je ale znát, že, řečeno sportovní terminologií, i on sám nyní fandí méně oblíbenému mužstvu, tedy demokratům, protože za ně hraje Obama. „Když vidím Baracka, Michele a jejich děti, je to, jako bych sledoval svou vlastní rodinu. Je to hodně osobní,“ svěřuje se.
Mnozí černoši spojují Baracka Obamu s bojovníkem za práva černochů Martinem Lutherem Kingem. Ten při své památné řeči (I Have A Dream) mimo jiné řekl, že sní o budoucnosti, kdy všichni lidé budou mít stejné příležitosti nezávisle na barvě pleti. Obama by tento sen mohl proměnit ve skutečnost, jako první Afroameričan v historii USA se může dostat do Bílého domu, který dosud obývali jen bílí politici.
Pokračování na straně 20
Chaloupka strýčka Obamy
Dokončení ze strany 19
Nikde jinde není spojení Kinga a Obamy připomínáno s větším důrazem než na Auburn Avenue v Atlantě. Zde se doktor King narodil a ve zdejším kostele Ebenezer kázal. Auburn Avenue měla na přelomu 19. a 20. století pověst „nejbohatší černošské ulice na světě“. Ta doba je však dávno pryč. Dnes jde jen o obyčejnou ulici se zchátralými nebo neopravenými domy.
„Budeme mít svýho člověka v Bílym domě, to je neuvěřitelný. Barack navíc ukáže, že černoch může přinést i něco pozitivního,“ říká před kostelem Ebenezer Kenny Taylor s tím, že černoch je v Americe často vnímán jako divoký, nezodpovědný a líný člověk. Kenny s touto nálepkou zčásti souhlasí, ale zároveň Afroameričany vášnivě brání. „Podívej, tady na týhle ulici vznikly vůbec první černošský noviny, první pojištění pro černochy, první černošský rádio. To je všechno pryč. Vinu na tom má běloch a jeho segregace, nedali nám totiž šanci se rozvíjet,“ říká.
Na sen Martina Luthera Kinga si vzpomene i Norris Harris z farmy Koinonia: „Doktor King nám dal poznání, že nejsme méněcenní, že jsme taky lidi. Pan Obama to svou inteligencí a charismatem potvrdil v životě.“
Statistiky však poněkud upravují zažitou představu, že vládnou především bílí. Trend posledních let je jasný: do vysokých politických funkcí se dostává stále více černošských kandidátů. A vítězství Baracka Obamy by bylo pouze potvrzením tohoto faktu. Podle studie Marylandské univerzity působí dnes na nejrůznější úrovni v politice na 622 Afroameričanů, z toho 30 procent z nich zvítězilo ve vyloženě bílých okrscích. V roce 2001 to přitom bylo jen 16 procent.
Politolog Zoltan Hajnal z Marylandské univerzity tvrdí, že tato čísla jsou dobrým signálem. Domnívá se, že běloši volí černošského kandidáta i kvůli tomu, že ho znají ze sousedství. „Mají s černošským politikem více zkušeností, více osobních kontaktů, a tím pádem se snižuje jejich strach, který stále v mnoha bílých Američanech ve vztahu k černochům přetrvává,“ říká politolog.
Zdaleka ne všichni běloši však s tímto názorem souhlasí a mnohdy jsou za jejich argumenty pouze historky z doslechu. Třeba v coloradském Denveru, kde se konal letošní demokratický sjezd, jedna rodačka, která se představila jako Jen Hudsonová, prohlásila: „Nemám problém s volbou Baracka Obamy. Je to kultivovaný, příjemný muž. Musím se ale přiznat, že bych k němu možná měla předsudky, kdybych žila v černošské čtvrti.“
V Coloradu dnes žije zhruba jen devět procent černochů, takže Hudsonová s nimi prakticky „nepřijde do styku“. „Jedna moje dobrá známá žije v Detroitu a tvrdí, že černoši, pokud jsou ve skupině, jsou jako utržení ze řetězu. Zkusila jsem se vžít do její role. Opravdu nevím, co ve mně dřímá za démony. Třeba bych je po nějaké špatně zkušenosti také neměla v lásce a ovlivnilo by to moje nynější rozhodování při volbě prezidenta.“ Konzervativci dominují V jižanské Georgii, kde dnes tvoří třetinu z celkové populace černoši, je specifická situace. Běloši a černoši se tu samozřejmě „potkávají“, ale žijí dost odděleně. Lehce to lze vysledovat například na tom, že zdejší kostely jsou buď „bílé“, nebo „černé“. Většina lidí stejné pleti vyhledává i „své“ restaurace. V Georgii tak svým způsobem stále převládá jakási neviditelná segregace.
Běloch Richard Jones působí v humanitární organizaci Habitat For Humanity, která funguje pod záštitou někdejšího amerického prezidenta Jimmyho Cartera. Převládající rasové předsudky (na obou stranách) v Georgii potvrzuje. Příčiny tohoto stavu vidí především u bělochů, protože oni vymysleli otroctví. Černoši jsou spíše v roli věčné oběti s hlubokou nedůvěrou k většinové společnosti a mají nízké sebevědomí.
„Mnozí běloši tady na Jihu mají jen velmi úzký rozhled. Snaží se proto ten svůj malý kout světa bránit, je to jediné, co mají,“ říká Jones a pomalu se dostává k pointě svých úvah. „Když pak Obama halasí o daňové reformě, mají pocit, že by mohli zčásti nebo úplně přijít o svůj majetek, o své tvrdě vydřené postavení. K tomuto pocitu ohrožení přispívají republikáni, kteří tradičně tyto lidi straší socialistickou politikou Demokratické strany.“
Podle Jonese se pomalu mění i rasisticky postoj bělochů na Jihu. Je ale nutné zdůraznit, že pomalu. Vypráví, jak Organizace Habitat For Humanity před lety otevřela restauraci v nedalekém městečku Americus (v době segregace mělo pověst „nejdrsnějšího města v USA“). „Nikdo tam sice nepoložil bombu, tak jak se to stávalo v 50. letech na farmě Koinonia, podnik ale přesto zkrachoval, protože tam místní prostě odmítali kvůli svým rasovým předsudkům jíst. Bojkot je lepší než bomba,“ dodává Jones.
Zdá se, že jeho slova o strachu bílých ze ztráty postavení a životního stylu jsou docela trefná. Jon Meacham z časopisu Newsweek například v jednom z posledních čísel napsal, že Amerika je sice rozdělena na konzervativce a liberály, ti první si ale stále zachovávají větší vliv. Meacham za tím vidí právě obavu ze ztráty něčeho, co je těmto lidem blízké a drahé: „Být konzervativní nemusí nutně znamenat, že je dotyčný úzkoprsý, zpátečnický či rasistický. Naopak. Spíše jde o člověka, jehož základním impulzem je snaha udržet to, co vlastní, co má rád,“ uvažuje Meacham a dochází k závěru, „že Amerika je v zásadních otázkách politiky a kultury spíše přitahována k něčemu dobře známému, než aby se s nadšením vrhala do víru radikálních změn.“ Možná i proto je Kathleen Derrová, členka baptistického kostela First, tak vystrašená osobností Baracka Obamy a vším, co tento politik představuje. „Vždyť ho pořádně nikdo nezná, nic a nikdo ho neprověřil. Pak tu máte Johna McCaina, který prošel válkou, zajetím, je v politice 25 let. Je strašně nezodpovědné vsadit na takovou neznámou, jakou je Obama,“ říká Kathleen. Nakonec se nás rozhovor opět stačí k otázce rasy: „Jak už jsem řekla, nejsem rasistka, ale kolik černochů dneska hlásá, že jim Obama pomůže dostat se nahoru? A jak to může udělat? Například tím, že nám bílým zvýší daně.“
Fakt je, že někteří černoši mají pocit, že jim Barack Obama v jakési bratrské solidaritě pomůže. Svou představu mi například nedávno v newyorském Harlemu na známé 125. ulici vylíčil černoch Luis Washington, který zde prodává staré soulové a jazzové nahrávky: „Věřím v Obamovy programy. Například by mohl podpořit výstavbu levnějšího bydlení, snad se mu podaří i poskytnout všem zdravotní pojištění a vůbec vytvořit nová pracovní místa. Obama ukázal, že mu na lidech záleží. Tohle je totiž boj mezi boháčema a střední, tvrdě pracující třídou. A on je na straně těch chudších, na naší straně.“ Morální skála Norris Harris vypadá, že je v koncích. Nedokáže opravit porouchaný traktor. Chvilku dumá nad motorem, než se pustí do svého oblíbeného tématu: rozebírá osobnost Baracka Obamy. Možná i kvůli nesnázím s opravou stroje volí méně vzletná slova. Přemýšlel prý i nad tím, že by Barack Obama mohl ve funkci prezidenta selhat.
„Asi by se našli lidé, kteří by na něj ukázali a řekli by: Podívej, tak černoch dostal historickou šanci a zvoral to. Lidi by si ale měli uvědomit, že Barack zdědí po Bushovi stůl se třema nohama,“ říká Harris. Naráží tím na špatnou hospodářskou situaci země. Bushova vláda musela během října přijít s vládní intervencí v hodnotě 700 miliard dolarů na záchranu některých finančních institucí. Celkový dluh USA se dnes pohybuje v trilionech dolarů. „Obama je ale opravdu inteligentní a má taky intuici, zvládne to a zem opět dovede k prosperitě,“ dodává Harris optimisticky.
Sammy Bridges stojí v nedalekém městečku zvaném Plains, kde se narodil Jimmy Carter, před továrnou na zpracování burských oříšků (typický artikl státu Georgia, jejich pěstováním se živil i Carter). Podobně jako Norrisu Harrisovi a mnoha dalším černochům zde na jihu mu jsou vlastní tiché a skromné způsoby. Jako by potvrzoval slova Richarda Jonese z Habitat For Humanity, že si černoši na Jihu nic proti bělošské elitě nedovolí a stále trpí komplexem druhořadosti.
„Je jasný, že Obamovo prezidentství může skončit propadákem, a je taky jasný, že to zvlášť v týhle době nebude mít snadný. On je ale chytrej člověk. Nemyslím si, že bude nějak šílet. Představuju si, že bude vládnout ve stylu Billa Clintona,“ uvažuje Sammy.
Kousek od něj stojí jeho šéf, běloch Larry Williams, s baseballovou čapkou na hlavě a černými brýlemi na očích. Vyvolává dojem nezúčastněného až lhostejného diváka. Nečekaně se ale zapojí do debaty, přičemž stále zachovává odměřený postoj. Sammy vedle něj vypadá jako zakřiknutý školák. „Tady na Jihu je z Obamy hodně lidí nervózních. Například ten jeho daňovej plán, ten se mi vůbec nezdá,“ říká Williams, který v úterý dá hlas Johnu McCainovi. Toho označuje za „morální skálu“. S vážnou tváří ještě dodá: „Kdoví jestli Obamu dřív někdo neoddělá.“
Řeči o možném atentátu lze na ulicích amerických měst zaslechnout poměrně často. Stejně jako úvahy o tom, co se stane, pokud Obama nevyhraje. To by bylo pro Afroameričany potvrzením konspirace bělochů, na niž by odpověděli protesty. O atentátu však nehovoří pouze ulice, ale i veřejně známé osobnosti. Například reverend James Lawson, který úzce spolupracoval s Lutherem Kingem, tento týden prohlásil, že se černošská komunita po celých Spojených státech strachuje o Obamův život již nejméně dva roky, tedy od chvíle, kdy senátor za stát Illinois oznámil svou kandidaturu na prezidenta.
„Tyto obavy obrážejí skutečnost, že černoši stále čelí rasismu,“ prohlásil Lawson s tím, že černoši jsou stále diskriminováni v mnoha oblastech veřejného života. Reverend konkrétně zmínil jejich menší šanci na získání dobrého pracovního místa a dostupného bydlení či vyšší míru nezaměstnanosti v jejich řadách.
Podle mnohých Afroameričanů se s příchodem Baracka Obamy do Bílého domu tento trend změní k lepšímu. Stejně jako řada dalších věcí. Ostatně Barack Obama mnohdy v očích černochů dostává podobu spasitele.
„Obama jako prezident bude fantastickej, stojí za ním totiž celej národ. Všechny zelektrizoval,“ nechá se před Kingovým kostelem Ebenezer unést Kenny Taylor. Když mu řeknu, že i podle těch nejoptimističtějších průzkumů má Obama „jen“ 51 procent hlasů všech registrovaných voličů, Taylor nad tím jen mávne rukou: „No, tak půlku národa. I to je dost, ne?“
***
Vydat se v dnešních dnech na Jih, který byl vždy „taková jiná Amerika“, je poučné. Ve hře je zde mnohem více než odlišné ideje liberálů a konzervativců, než prosté dělení na demokraty a republikány. Mnozí běloši tady na Jihu mají jen velmi úzký rozhled. Snaží se proto ten svůj malý kout světa bránit. Když pak Obama halasí o daňové reformě, mají pocit, že by mohli zčásti nebo úplně přijít o svůj majetek, o své vydřené postavení. Richard Jones Habitat For Humanity
Tady na týhle ulici vznikly vůbec první černošský noviny, první pojištění pro černochy, první černošský rádio. Všechno je to pryč. Vinu na tom má běloch a jeho segregace, nedali nám totiž šanci se rozvíjet. Kenny Taylor
Kdyby jako prezident selhal, asi by se našli lidé, kteří by na něj ukázali a řekli: Podívej, tak černoch dostal historickou šanci a zvoral to. Lidi by si ale měli uvědomit, že Barack zdědí po Bushovi stůl se třema nohama. Norris Harris
O autorovi| EDUARD FREISLER, Autor je dopisovatel LN v USA
