Když provládní jednotky dobyly syrské Aleppo, na jedné z budov visely portréty syrského prezidenta Bašára Asada a vedoucích postav jeho hlavních spojenců, Ruska, Íránu a Libanonu. „Děkuje vám lid Aleppa,“ bylo napsáno pod obličeji. Právě role zahraničních sil je mnohdy opomíjená, avšak stěžejní. Nejen na bitevním poli, ale i ve vztahu k civilistům, kteří na jejich přítomnost doplácejí.
Trumpův návrh bezpečných zón v Sýrii zajímá Moskvu i Ankaru. Chtějí znát přesný plán |
Nedostatečná vymahatelnost odpovědnosti u těch, kteří se dopouštějí válečných zločinů a zločinů proti lidskosti je pro zahraniční vojáky jako „pozvánka k zabíjení“, varoval Zijad Madžíd, profesor Americké univerzity v Paříži, s tím, že radikalizace celého regionu může dále pokračovat.
To vede ke zranitelnosti celé společnosti a zvýšení její náchylnosti k sektářskému násilí, na což nejvíce doplácejí běžní lidé. „Nikdo nemá zájem chránit civilisty. Stalo se normou, že soupeřící milice brání humanitární pomoci, aby si našla cestu k civilní populaci,“ řekl pro americký web Huffington Post Zajdún al-Zuabi z Unie syrských organizací pro lékařskou pomoc (UOSSM).
Takové praxi je ale velmi těžké bránit, protože každá skupina v Sýrii má za sebou mocného zahraničního spojence. Znepřehledňuje to situaci v zemi a navíc to znamená finanční podporu a mnohdy hlavně mezinárodním právem nepostihnutelné milice.
Severozápadní provincii Idlíb dominuje džihádistická skupina Džaíš al-Fatáh, původně následovkyně al-Kájdy, ale také dalších několik menších sunnitských skupin. Tito rebelové jsou podporováni souvěrci z Perského zálivu, ale i Tureckem. Severovýchod podél turecké a kusu irácké hranice mají v moci zase kurdští Pešmergové, podporovaní Kurdy z Turecka i Iráku a vyzbrojovaní Spojenými státy.
A to ještě okolí Rakky a většinu regionu kolem Dajr az-Zauru na hranicích s Irákem, tedy celou střední a východní část země, ovládá stále Islámský stát. Zbytek území pod kontrolou vlády zase dostává podporu Ruska a přímo v poli na straně Asada bojují neoficiální milice Národní obranné síly (NDF) a šíitské paramilitární organizace především z Libanonu (Hizballáh) a Íránu (Íránské revoluční gardy).
Civilisté prostředkem smlouvání
Vměšování zahraničí přetvořilo konflikt na sektářský. Nenávist se ale obrací nejvíce proti civilistům. „Tam, kde vládne Asad, jsou prý civilisté členy alevitské milice šabíha, u opozice je označují za teroristy, v kurdských oblastech automaticky patří k Straně kurdských pracujících (PKK). Samé stereotypy,“ uvedl pro Huffington Post Basam al-Ahmad, šéf neziskové organizace monitorující násilí v Sýrii nazvané Syřané pro pravdu a spravedlnost.
Nejenže civilisté v Sýrii jsou terčem každodenního násilí ozbrojených skupin, ve společnosti jako takové se „škatulkováním“ vytváří přetrvávající předsudky, které znemožňují řešení konfliktu a vytvářejí podhoubí pro vytváření konfliktů nových. „Vytváří se kolektivní paměť o tom, co ‚tamti‘ udělali ‚našim lidem‘ a další generace pak nejsou schopny zapomenout,“ vysvětlila bosenská specialistka na etnografii Dragana Kaurinová, bývalá pracovnice OSN a UNICEF.
  |
Dobrým příkladem je situace v údolí Barada po vyhlášení příměří domluveného Ruskem a Tureckem 30. prosince minulého roku. V lokalitě, která je zdrojem pitné vody pro celý region kolem hlavního města Damašku, boje pokračovaly dále. Vládní jednotky obvinily rebely ze znečišťování zdroje, podle nich ale vodárnu vyhodily do povětří vládní letecké útoky.
„Civilisté jsou používáni jako prostředek smlouvání,“ varoval Ajmen Džavad al-Tamimi z think tanku Middle East Forum, k čemu při takovém přehazování odpovědnosti často dochází. Připomněl dohodu, díky které došlo k evakuaci z Aleppa pouze výměnou za evakuaci šíitů ve stejnou chvíli z okolí Idlíbu, což bylo v zájmu Íránu a jeho milic.
Nejtěžší pozici mají členové minoritních sekt, jako jsou třeba drúzové. Velmi specifická minorita oficiálně zařazovaná mezi šíity, avšak šíity odmítaná, se dokonce musela zřeknout své víry, pokud chtěla být mezi šíity evakuovanými z Idlíbu. Chybí jim totiž podpora mezinárodně významného spojence, protože žijí především v Libanonu, který oficiálně zapojen do konfliktu není.
Írán příměří nezajímá
V komplikované situaci však v konečném důsledku není možné vinit pouze zahraniční síly. Největší tíhu odpovědnosti má na svých bedrech podle profesora Madžída stále Asadova oficiální vláda. Jejím úkolem je totiž dohlížet na to, že na území, které považuje za své, jsou civilisté v bezpečí. Ona má nejvíce dohlížet na to, že je dodržováno příměří dohodnuté za dohledu Ruska a Turecka.
Připustil ale, že je těžké udržet spojence „na uzdě“ vzhledem k tomu, že pro šíitský Írán a jeho libanonské spojence z Hizballáhu je mnohem významnější zisk pásu území mezi Damaškem a libanonskou hranicí než dodržování příměří.
„Íránci soustavně tlačili na opozici ještě v období do Trumpovy inaugurace. Neví totiž, jak situaci ovlivní jeho protiíránské postoje,“ řekl Madžíd s tím, že by se díky zisku tohoto pásu země Írán stal lídrem v damašském regionu. Myslí si, že kdo bude mít rozhodující vliv tam, bude mít výhodu i při případném politickém řešení syrské války kvůli tlaku na Asada.
