Lidovky.cz: V dokumentární sci-fi Návštěva se zabýváte tématem prvního setkání s mimozemskou civilizací. Snímek se však víc než samotnými mimozemšťany zaměřuje na zkoumání naší civilizace. Co jste se o ní během natáčení dozvěděl?Film je postaven na fikčním scénáři o tom, že k nám přiletí cosi neznámého a není jasné, jaké úmysly to bude mít. Což vytváří nejistotu. Kvalita každého takového scénáře, který se ještě nestal, určité hypotézy, spočívá v tom, co nám může říct o naší společnosti. Vidíme, že se zástupci světových organizací obávají ztráty kontroly. Právě strach ze ztráty kontroly ukazuje na něco v samém základu naší civilizace, která je postavena na fungování přírodních věd. Přírodní vědy disponují příslibem utopické vize, že skutečnost můžeme poznat, změřit a zvážit. A to nás vede ke vzniku civilizace, v níž musí být vše automaticky kontrolováno. Věříme, že můžeme ovládnout skutečnost, protože ji rozumíme. Proto setkání s neznámým vyvolává strach ze ztráty kontroly. V Návštěvě je ztráta kontroly představena jako rozklad významů a schopnosti porozumět okolnímu světu.
Lidovky.cz: Co to podle vás znamená?
Že buď žijeme v ustrašené společnosti, která se snaží všechno neznámé držet mimo sféru lidského a to z toho důvodu, že stojí na základech těchto „tvrdých“ přírodních věd, anebo je onen strach součástí čehosi základního lidského, čemu nerozumíme. Samozřejmě doufám, že se jedná o první případ. A pokud by to byl případ druhý, pak by neexistoval důvod pro to, abychom byli kýmkoliv a čímkoliv navštěvováni.
Michael MadsenKonceptuální umělec a režisér filmu To Damascuc – a Film on Interpretation (2005) a na festivalech oceňovaného dokumentu Into Eternity (2010), který zanechává zprávu budoucím generacím o nyní budovaném úložišti jaderného odpadu ve Finsku, jež by mělo být dokončeno v 22. století, tedy dlouho po naší smrti. Založil Sound/Gallery, prostor pro šíření zvuku pod kodaňskou radnicí, kde v letech 1996–2001 působil jako umělecký ředitel. Mezi jeho umělecké projekty patří takéinstalace na festivalech nové hudby a zvukového umění či návrh konceptu nové hudební knihovny v dánském Odense. Hostuje na Královské dánské akademii umění, Dánské filmové škole a na University of California, University of Western Sydney a londýnské School of Architecture; vede například „seminář pro ty, kteří vůbec netuší, co točit“.  Michael Madsen na pražské projekci svého filmu. |
Lidovky.cz: Snímek Návštěva stojí na výpovědích zástupců moderní vědy, kteří by byli povoláni k prvnímu setkání s vesmírnou civilizací, jestliže by k ní došlo. Cítíte se sám jako vědec, který k tomu, aby se věnoval vlastnímu výzkumu - prozkoumávání současné společnosti a civilizace - používá kameru a žánr dokumentárního filmu?
Sám sebe jako vědce nevnímám. Vědecké myšlení považuji za stejně významný společenský fenomén jako náboženství či vězeňský systém a lékařské ústavy. Zajímá mě, co to vlastně vědecké myšlení je, což zahrnuje také vědecké pochopení sebe sama, schopnost nahlížet na sebe optikou vědy. Zároveň věřím, že využití dokumentární filmu spočívá v tom, že prostřednictvím něj zkoumáme, co je realita. Z mého pohledu se tedy jedná o výzkum. O způsob pokoušení se porozumět tomuto světu. Snažím se však do tohoto výzkumu vstupovat bez jakýchkoliv předem rozmyšlených tezí. Věřím, že jedinou věc, kterou jako dokumentární režisér, anebo režisér vůbec, umělec, můžete udělat, je pokusit se upřímně zajímat o to, co druzí dělají a pokoušet se pochopit jejich konání. Musíte brát vážně, co dělají. Jestliže tak nepostupujete, pak neslyšíte, co říkají. Takovýto proces zároveň vede k tomu, že pracujete na filmu, u něhož nevíte, jak nakonec skončí, protože se snažíte něco zjistit. Rozhodně se jedná o mnohem náročnější, ale také mnohem zajímavější postup práce – a to i pro diváka. Myslím, že to byl Voltaire, kdo řekl: „Suďte člověka na základě jeho otázek, nikoliv odpovědí.“
Lidovky.cz: Ve svých filmech se zaměřujete na globální témata, která mají často velice abstraktní povahu. Řešíte například problémy životního prostředí (Na věčnost), setkání s mimozemskou civilizací (Návštěva), smysl schopnosti vidět a zraku (Celestial Night: A Film on Visibility) či otázku, co je to průměrnost (The Average of the Average). Jakým způsobem nacházíte vhodný vizuální jazyk, prostřednictvím kterého je možné s diváky o těchto náročných tématech mluvit?
Vždy se snažím přijít s obrazy, které sám považuji za zajímavé. Jsem si vědom toho, že obrazy mohou nést různé významy, věřím však, že formální podoba filmu musí nějak odrážet obsah filmu. Jestliže pracuji na filmu o mimozemšťanech, pak sám film musí být mimozemšťanem. Musí představovat něco dosud neviděného, nového. Pokud pracujete na snímku o jaderném odpadu a budoucnosti, pak můžete natočit film, který je jakoby sledován někým z budoucnosti. Někým, kdo je schopen nahlédnout zpět do našich časů. Ptám se proto, zda mohu do filmu zapojit odborníka, který se obrací na diváky z budoucnosti, který může současné diváky posouvat v čase. Takové uvažování musí být důležitou součástí koncepční přípravy filmu a toho, kterak si myslíte, že publikum bude film vnímat. Je to podobné jako když jdete na dobrou výstavu. Někdo ji pro vás připravil. Přemýšlel o tom, co bude první věc, kterou zde uvidíte, kudy do vnitřního prostoru výstavy zvenčí vstoupíte. Všechno to je součástí vyprávění příběhu, určité dramaturgie. Pro některé ze svých filmů samozřejmě také podnikám výzkum, prostřednictvím kterého najdu určitá místa, které nesou důležitý význam. To jsem se naučil od několika filmařů, například od Michelangela Antonioniho. Prostředí, do nichž umisťuje svoje postavy, vždy přetékají významy, zatímco, v kontrastu k této skutečnosti, jeho postavy zápasí s tím něco vůbec cítit.
Michael Madsen: Návštěva
Lidovky.cz: Společně s předchozím filmem Na věčnost představuje Návštěva součást filmové trilogie. O čem je třetí snímek, kterým bude trilogie završena? Viděl jste od počátku tyto snímky jako vzájemně provázanou trojici?
Tento koncept vznikl v průběhu času. Když jsem dokončil film Na věčnost, nosil jsem v hlavě jiný snímek. Pomyslel jsem si ale, že by bylo zajímavé uvažovat o trilogii, která by pro mě představovala novou výzvu. Film Na věčnost pojednává o fundamentálních rysech člověka a lidství a to je pole, na němž rád pracuji. Původně zamýšlený druhý film nebylo možné uskutečnit kvůli událostem Arabského jara a mě vždy zajímalo, co by se stalo, kdyby došlo k setkání naší civilizace s něčím a někým neznámým. Poslední, třetí snímek, se jmenuje Odyssea a pojednává o mezigeneračních vesmírných letech.
Lidovky.cz: Co vás k němu inspirovalo?
Byl jsem v Berlíně, když jsem narazil na článek o práci výzkumného berlínského institutu, který rozvíjí myšlenku cestování do vesmíru v rámci vícegeneračních letů. Do té doby jsem o tématu nic nevěděl. A myšlenka takovéto vesmírné mise mě zaujala. Zdálo se mi totiž, že se jedná o příležitost prozkoumat cosi základního, co my, západní společnost, považujeme za samozřejmé – osobní svobodu. Přitahuje mě ona radikálnost celé věci. Nastoupíte do malého uzavřeného prostoru, ve kterém stvoříte nové generace a ve kterém také zemřete, aniž byste dosáhli svého cíle. Přestože by daný film mohl být nahlížený jako čirá science fiction, vyprávění o hlubokém vesmíru, ve skutečnosti bude pojednávat o nejvyšší hodnotě osobní svobody. Jestliže jste součástí dané mise, osobní svobodu zcela ztrácíte. Jste součástí dané skupiny, a dokonce i vaše tělo je považováno pouze za určitý zdroj, a to zdroj k reprodukci. Musíte mít děti, i když nechcete. Právě myšlenky osobní svobody a individualizace společnosti, kterých se tento koncept vícegenerační vesmírné lodi dotýká, mě přitahují. Film se skládá ze 24 kapitol, stejně jako v Homérově Odyssee, a pokud projdete jeho všemi částmi, celý koncept vícegeneračních vesmírných projektů pochopíte a snad s myšlenkou budete souhlasit. Jestliže ale skočíte náhodně z jedné části na druhou, pak třeba budete film proklínat.
Michael Madsen: Návštěva
Lidovky.cz: Působíte jako externí vyučující na několika dánských vysokých uměleckých školách. Vedete kurzy, které jsou zaměřené především na rozvoj prvotních nápadů, což je také proces, který vás, jak sám zmiňujete, na filmu nejvíce přitahuje. Jakou radu byste dal těm, kteří dlouhodobě nosí nápad na umělecký projekt, ale nedokáží překonat rozhodující moment prvního kroku vedoucího k realizaci projektu?
Nevím, jaký je přesně první krok, ale několikrát jsem se pokoušel vědomě přicházet na nové nápady. Například jsem seděl s otevřeným laptopem vždy po dvě hodiny ráno a odpoledne a byl jsem „dostupný“ novým myšlenkám. Mojí jedinou povinností bylo sedět po dané hodiny u počítače, i kdybych nic nenapsal. Jediným kritériem úspěchu se tak stala ona „dostupnost“ novým myšlenkám, čímž ze sebe člověk odebral tlak na to být géniem. Jde o to vypnout telefon, vypnout režim běžného dne a naslouchat sám sobě. Věřím, že existují dvě otázky, které si každý filmař musí klást. Jedna je: Chci udělat film, který ještě nikdy nebyl natočený? Což je otázka konceptu. Druhá zní: Chci natočit film, který ještě nikdo nikdy neviděl? Což je otázka obrazového vyprávění. Pro mě se jedná o dvě vzájemně propojené a zajímavé otázky, které si musíme vždy klást. Vyplatí se totiž pracovat s otázkami a problémy, které mají skutečný a hluboký význam. Například, můžeme si vzájemně jako lidé věřit? Anebo, co je to osobní svoboda a jaké důsledky tento koncept přináší? To je ona úroveň, na níž musíte přemýšlet. Jinak náš projekt vyschne příliš brzy, anebo u něj vyschneme my sami.
