LN: Nedávno jste přeložila do slovinštiny Invalidní sourozence Egona Bondyho. To není pro překlad typický autor. Jak se chytil Bondy ve Slovinsku?
Velice dobře. Recenzenti si sice většinou všímají mimoliterárního pozadí, tedy undergroundu, ale „obyčejní“ čtenáři ho berou jako milé překvapení, protože ho dřív neznali. Je to důkaz, že Bondyho knihy nejsou až tak vázané na dobu vzniku, jsou nadčasové. A není to náhoda: Bondy věděl, co dělá. Poctivě psal o tom, co ho trápilo. Celý život hledal odpovědi. Myslím, že právě jeho filozofický postoj, to neustálé přemýšlení o lidské přirozenosti a společenském fungování, z něj dělá aktuálního autora. Jsem přesvědčená, že takhle ho budou „objevovat“ i další generace. Biografická fakta sice můžou vysvětlit leckterý motiv, ale jeho knihy lze číst čistě literárně, bez konkrétního historického pozadí. Vlastně jsem překvapená, že se Bondy nepřekládá do cizích jazyků víc...
LN: Kolik vyjde ročně titulů české literatury v překladu do slovinštiny?
V posledních letech osm až deset titulů, hlavně próza. A kromě toho každý rok ještě pár knih pro děti a mládež. Je to srovnatelné s polskou literaturou.
LN: Před deseti patnácti lety dávalo Slovinsko na kulturu velké peníze. Jak je to se státní podporou dneska?
Stát sice věnuje na kulturu rok od roku méně peněz, ale hlavní problém je jinde: v kulturní politice. I tady zvítězilo lobbování a politické konexe. Kulturu si přivlastnila skupina, která během patnácti let dosadila své lidi na klíčová místa v státních institucích. Pár velkých nakladatelství tak dostává obrovské peníze bez ohledu na to, jaké mají výsledky. Pro menší aktéry zůstávají drobty. Jsou systematicky vytlačováni z pole, což u nás kvůli malému trhu není těžké. Je to jistý druh cenzury, protože malá, nekomerční nakladatelství mají obecně kvalitnější program než ta velká, komerční.
Ekonomická cenzura je v určitém smyslu horší než ta, co byla dřív, za komunistické totality. Nepřítel totiž není vidět, takže nejde moc dobře organizovat nějaký odboj nebo underground. Problém je, že slovinští nakladatelé nedrželi v rozhodující chvíli spolu, čímž vlastně dnešní stav posvětili.
LN: To je důvod, proč pracujete ve vlastním nakladatelství KUD Police Dubove? Ve větším nakladatelství by překladová literatura podle vašeho gusta neměla šanci?
Především bych nemohla překládat jen to, co se mi zdá opravdu dobré. Když už mám s knihou strávit půl roku nebo víc, tak chci, aby mě překlad těšil. Ve větších nakladatelstvích se v poslední době objevuje trend „příliš náročné pro slovinského čtenáře“. Proč bych měla pracovat pro nakladatele, který si čtenáře neváží? Navíc v našem sdružení mám větší kontrolu nad celou produkcí a skvělé spolupracovníky. Jinde nikdy nevím, co mi s textem provede jazykový redaktor. Ve Slovinsku je pořád dost silný jazykový purismus, takže musím bojovat o slova. Nebo mi redaktor špatně opraví interpunkci, protože se nenaučil pravopis.
LN: Vedle Bondyho překládáte především ženy: Denemarkovou, Berkovou, Katalpu. V čem je jejich pohled výrazný, jiný, podnětný?
Překlad je most k porozumění, říká egyptský bohemista a překladatel |
Překládají se mi snáz, rychleji se na ně napojuji. Asi proto, že mám taky zkušenost se životem v těle ženy a že se mě jejich témata často osobně tykají. Zdá se mi u nich jedinečné právě to, že píšou knihy z úhlu pohledu „člověka s vagínou“, jak říká Radka Denemarková. Jenže tohle jsou neliterární důvody. V literární vědě by nějaké dělení autorů podle pohlaví, národnosti nebo rasy nemělo vůbec existovat. V souvislosti s literaturou nemá tohle škatulkování smysl. Mělo by se počítat, jestli autor napsal knihu poctivě, bez kompromisů, s plnou odpovědností. A ty jmenované autorky jsou každá svět pro sebe: Berková vyniká lapidárností, Denemarková vícevrstevnatostí, Katalpa prolínáním vypravěčských linií. Společného jmenovatele určit neumím.
LN: Jak si vede slovinská bohemistika? Jsou studenti, jsou učitelé, je zájem?
O budoucnost lublaňské bohemistiky asi nemusíme mít starost. I když teď je zrovna demografický propad, takže škola už nemá tolik studentů co dřív. Ale generace těch, kdo absolvovali před pár lety, byla dost silná. Byli mezi nimi studentky a studenti s vysokou motivací. Někteří už se prosadili právě jako knižní překladatelé.
Je to do velké míry zásluha tehdejší lektorky češtiny Jany Šnytové, která dnes na univerzitě přednáší českou literaturu. To ona dala podnět k vydání antologie české poezie druhé poloviny dvacátého století (2012), kterou spolupřeložili studenti. Díky ní se v rámci překladatelské dílny v roce 2010 vytvořila bohemistická skupina, která dovedla k vydání knížku povídek Václava Koubka (2013).
LN: Vystoupila jste jako autorka v roce 2012 na Měsíci autorského čtení v Brně se svými básněmi. Neplete se vám vlastní tvorba do cesty, když překládáte?
Vzhledem k tomu, že se živím překladem, je to spíš naopak. Momentálně ale na psaní moc času nemám. Když jsem psala víc, pletl se mi do toho hlas překládaného spisovatele. Asi proto, že používám metodu Stanislavského: Musím se do textu a jeho autora úplně vžít, jinak ho nedokážu přeložit.
LN: Kromě češtiny překládáte i z polštiny, mimo jiné Stanisława Lema. Mají k sobě Češi a Poláci aspoň literárně blízko?
Těžko říct, já literaturu nevnímám podle národnosti autora. Literárně k sobě mají blízko všechny národy. Dobrá literatura je vždycky poctivě napsaná. To znamená, že autor píše kvůli literatuře: uvážlivě, upřímně, odpovědně. Žádné manipulace se čtenářem. To je moje hlavní kritérium, když si vybírám knihu k překladu.
