Nápad týdne má tentokrát Ideas, intelektuálská příloha deníku Boston Globe. V článku „Město snů“ líčí plán ekonoma Paula Romera, aby Západ zopakoval úspěch britské kolonie Hongkong, jenž pozitivně ovlivnil celou Čínu. Především v dnešní Africe by měla vzniknout vzorová města, na nichž by Západ názorně předvedl, jak se to má dělat.
Nemuselo by se tomu říkat kolonie, Romer navrhuje název charter cities (podle charter schools, amerických veřejných škol se soukromým provozovatelem). Západní státy by si pronajaly malá území o velikosti Manhattanu: místa je v Africe dost, pracovních sil také. Africe podle Romera nechybějí talenty ani technologie, ale formální a neformální pravidla. Třiapadesátiletý ekonom se kvůli tomu vzdal profesorské definitivy na Stanfordu a s malým think-tankem přesvědčuje dárcovské konference. Má vyhlédnutá místa pro „sto Hongkongů“, hlavně na pobřeží subsaharské Afriky, ale líbilo by se mu i Guantánamo, „kdyby se někdy USA vzdaly kontroly“.
Paul Romer říká, že dárcovské programy musí myslet velkoryse: „Děti v chudém světě nechtějí vyrábět na šlapacím generátoru elektřinu, aby si mohly číst knihu. Chtějí psát aplikace pro iPhone.“ Návrh budí rozruch sebevědomým, vlídným paternalismem. Kritici upozorňují, že Romer špatně čte historii: Hongkong prosperoval i před Brity a ve 20. století těžil z úprku kvalifikovaných lidí z komunistické Číny. A že by byl dnes vzorem pro pevninskou Čínu? To spíš méně liberální Singapur...
My Středoevropané bychom dodali: Takový experiment s přenesením západních institucí i s experty na Východ už tu ale byl. Jmenuje se sjednocení Německa. Jeďte si ověřit výsledky do NDR, Paule.
*** Světovým tématem týdne jsou úvahy, zda Německo stáhne vojáky z Afghánistánu. Žádají to před nynějšími volbami dvě třetiny Němců (i kvůli náletu z minulého pátku, kdy letadla NATO na pokyn německého velitele omylem zabila desítky civilistů. Wall Street Journal Europe v redakčním stanovisku z 9. září argumentuje: Německá armáda je teď nejslabším článkem NATO v Afghánistánu – a volání po odchodu bundeswehru paradoxně zvyšuje riziko teroristického útoku v Berlíně. Je tu totiž neblahý precedens ze Španělska v roce 2004: stačil spektakulární zločin v madridském metru – a Španělé podpořili Zapaterovy socialisty, kteří slibovali okamžité stažení z Iráku.
Komentátor listu Bret Stephens píše, že úprk Západu z Afghánistánu by měl fatální důsledky. Ukázal by, že džihádisté mohou zkusit další 11. září, protože na dlouhodobější protiakci nemá Amerika a spol. žaludek – ani v případě „relativně lehké“ války v Afghánistánu (oproti Iráku) – a nestojí za svými chráněnci v regionu.
*** Marek Edelman napsal dopis do deníku Gazeta Wyborcza. To je hodné zaznamenání: šestaosmdesátiletý národní hrdina – poslední žijící vůdce povstání ve varšavském ghettu – už šetří slovy a věnuje se pouze věcem, které považuje za důležité.
Při výročí napadení Polska se Edelman zabývá zdánlivým detailem z prvních dnů: jak si jeden nacistický voják se smíchem fotil kolegy, kteří veřejně stříhali židovskému starci vousy a pejzy. Fotografie pořízené nacisty má dnes německá státní agentura Transit Film a podle Edelmana je zpřístupňuje za nemravné ceny. „Myslím, že tato svědectví lidské ničemnosti musí být pro výstrahu příštím pokolením rozšířená a volně dostupná,“ píše stručně a sveřepě. *** Jsou dnešní děti přetížené? Laura Vanderkamová tvrdí ve Wall Street Journalu, že je to mýtus. Výzkumníci z Marylandské univerzity měřili denní program teenagerů během 168 hodin týdne: 30 hodin trávili ve škole, 65 hodin spánkem (ano, devět hodin denně), domácí úkoly jim zabíraly 4,9 hodiny (42 minut denně), sport 3,9 hodin a kroužky 1,2 hodiny.
Jen šest procent dětí tráví víc než 20 hodin týdně v mimoškolních kroužcích. A jak píše profesor pedagogiky Joseph Mahoney z Kalifornské univerzity: „Neexistuje důkaz, že těchto 20 hodin aktivit má nějakou souvislost například s tím, že spolu rodiče a děti méně často jedí.“ *** Jak New York Times, tak Wall Street Journal rozsáhle komentují fakt, že Elizabeth Gilbertová se právě vdala. Tuto informaci nemůže plně ocenit ten, kdo nezná její úspěšnou knihu Eat, Pray, Love (česky vyšlo jako Jíst, meditovat, milovat).
Emancipovaná mladá žena nechá plavat rodinu a jede za flirtováním a jídlem do Itálie, za osvícením do Indie a za šamanem do Indonésie. Konečně svobodná, bez chlapa a podobné zátěže.
A najednou si autorka bere nějakého Brazilce, co jí říká „drahá“ (darling) a chová se prý jak postava z románů Grahama Greena. Co na tuto zradu říkají emancipované mladé ženy? Coby. Dojatě kráčejí ze svatby, ždímajíce promáčené kapesníčky.
***
ROZCESTNÍK A najednou si autorka románu o emancipované mladé ženě bere nějakého Brazilce, co jí říká „drahá“. Co na tuto zradu říkají emancipované mladé ženy?
O autorovi| Tomáš Němeček redaktor Orientace
