Chci ti něco důležitého sdělit

Hned v prvním sešitu slavných Směšných lásek (1963) v povídce Nikdo se nebude smát je hlavní hrdina popotahován jen kvůli tomu, že nenapsal posudek na jedno vědecké dílo.

Manželka autora této práce se totiž obrátila na uliční výbor: „Prošedivělý muž s brejličkami a ustupující bradou mi ukázal na židli... Oznámil mi, že uliční výbor mne sleduje již delší dobu, že vědí velmi dobře, že mám neuspořádaný soukromý život...“

Je to můj osobní nepřítel
V románu Žert (1967) je zas známá scéna, v níž Ludvík Jahn napíše Markétě ironicky míněnou pohlednici: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij. Ludvík.“ Pohlednice se dostane až do Svazu studentstva a Ludvík Jahn místo dalšího studia zamíří mezi „černé barony“.

V druhém Kunderově románu Život je jinde, dopsaném v roce 1969, lze pak nalézt pasáž, v níž se Jaromil od „zrzavé holčičky“ dozví, že její bratr hodlá emigrovat: „Tvůj bratr stojí na druhé straně barikády. Proto je můj osobní nepřítel. Jestli vypukne válka, tvůj bratr střílí proti mně a já střílím proti němu. Uvědomuješ si to?“

Jaromil potom jde do sídla Sboru národní bezpečnosti, kde pracuje jeho známý, a podá udání: „Chci ti něco velice důležitého sdělit... Vím o člověku, který v nejbližších hodinách uprchne za hranice. Musíme s tím něco udělat.“ Za upozornění je Jaromil následně dalším z policistů pochválen: „Řekl mu, že bude-li celý národ tak bdělý, jako je on, naše socialistická vlast bude nedobytná.“

Jako svérázný dodatek k nyní zveřejněnému dokumentu mohou posloužit také věty z románu Kniha smíchu a zapomnění (1979): „Ti, co jsou v emigraci (je jich sto dvacet tisíc), ti, co je umlčeli a vyhnali z míst (je jich půl milionu), mizejí jak průvod vzdalující se v mlhách, neviděni a zapomenuti. Vězení však, přestože ze všech stran obklopeno zdmi, je jevištěm dějin nádherně osvětleným.“

Na jevišti dějin teď opět stojí Milan Kundera. A bohužel ne proto, že by česky vyšel nějaký jeho další román.