* LN Vaši rodiče byli malíři. Ovlivnilo vás to v rozhodnutí věnovat se umělecké profesi a proč jste si nejprve vybral divadlo?
Rodiče a zejména otec na mě měl zásadní vliv. Proč jsem se rozhodl pro divadlo? Na to nemám jednoznačnou odpověď, ale s malířstvím to bezpochyby souvisí - otec mě jako dítě často vodil do Louvru a já jsem velmi intenzivně vnímal, co vidím, a to byly obrazy. Vyjadřovat se v obrazech mi tedy bylo blízké a i moje představivost se odvíjela tímto směrem - v divadle a pak i ve filmu.
* LN Ve dvaadvaceti letech jste už byl ředitelem divadla. Nebyl jste pro takovou funkci přece jenom trochu mladý?
Mladý? Mně to tak nepřišlo, svou první inscenaci jsem udělal v osmnácti a pak jsem čtyři roky dost intenzivně v divadle pracoval, to byla moje univerzita. V této době jsem se také učil všechno, co režisér potřebuje - za pochodu.
* LN K filmu jste se dostal až poté, co jste deset let pracoval v divadle. Dnes se mnohem víc věnujete opeře a činohru už téměř neděláte. Jak to s vámi tedy je?
To nebylo poté, ale souběžně, jako kluk jsem dělal amatérské divadlo, ale můj svět byl i film, byl jsem náruživý divák, proseděl jsem hodiny v kině. Co se týče opery, cítím se v ní svobodnější a ona také pro režiséra nabízí velkorysé možnosti. Chtěl bych ale zdůraznit, že divadlo i film jsou pro mě spojené nádoby, neustále se mě někdo snaží vměstnat do té či oné přihrádky, a já se tomu bráním, jedni mně vyčítají, že se už málo věnuji divadlu, jiní zase debatují o divadelnosti mých filmů. Jsou to plané diskuse, to, co jsem se jako režisér naučil při práci s herci v divadle, je samozřejmě použitelné i ve filmu. Vždycky jde o to, aby vzniklo dílo, a režisér je ten, kdo to umožní.
* LN Po historickém snímku Královna Margot jste se obrátil k ryze psychologickým filmům zkoumajícím soukromé životy a začal jste se těmto tématům věnovat souvisle. Proč?
Ale i Margot šla po soukromé linii, to byl stejný model, stejná výpověď. Jediný rozdíl byl v tom, že další filmy nebyly tak výpravné, prostě nebyly peníze, tak jsme museli najít jiné řešení. Mně se už nechtělo dělat kompromisy, chtěl jsem točit o tom, co jsem sám prožil nebo co se děje kolem mě a co mě nenechává lhostejným.
* LN Ve filmu Intimita jde nejenom o otevřené erotické scény, ale také o psychickou vivisekci. Jaká je vaše metoda, pokud jde o práci s herci? Musel jste překonávat jejich zábrany a stud?
Na to není žádný recept, dívám se, co dělají, co nabízejí. Je to otázka intuice, konkrétního okamžiku. Musím cítit, že jejich emoce jsou pravdivé, a jen jim trochu k té pravdě pomoci, případně zkorigovat jejich úsilí. Když tomu uvěří, překonají zábrany.
* LN Snímky Zraněný člověk i Intimita byly považovány za šokující filmy. Co si o tom myslíte?
Že už dnes nikoho nešokují.
* LN A když jste je točil, přemýšlel jste v těchto intencích?
Nikdy, chtěl jsem pouze vyprávět příběhy lidí tak, aby byly co nejautentičtější.
* LN V osmdesátých letech jste velice úzce spolupracoval s dramatikem Bernardem-Mariou Koltesem, který zůstává modlou intelektuálního divadla nejenom ve Francii. Jak jste se dali dohromady?
Docela banálně: poslal mi své dvě hry poštou. Vůbec mi jeho jméno nic neříkalo, ale shodou okolností mi jeden známý v té době doporučil, abych si od něj něco přečetl, což jsem udělal. Byl jsem trochu v šoku, protože do té doby jsem se s žádným současným textem nesetkal. Úplně jsem tomu nerozuměl, ale cítil jsem, že mě něčím silně přitahuje, byl to pro mě takový zvláštní výlet do jiného světa. Když umřel, divadlo pro mě už nebylo tak důležité, ale to jsem samozřejmě zjistil postupně. Koltes mě také naučil, jak přistupovat k současným hrám, chápat jejich jazyk, pak už pro mě vůbec nebyl problém režírovat třeba Botho Strausse. Už pět let jsem ale činohru nerežíroval, poslední byla Faidra v Odeonu.
* LN Loni v Soluni, kde jste obdržel Evropskou divadelní cenu, jsme neviděli žádnou vaši inscenaci, ale scénická čtení, která děláte sám nebo s partnery. Co vás na této formě tak přitahuje?
Ohromně mě to baví, je to jednoduché i složité zároveň. Je to také satisfakce pro diváky, kteří stále litují, že nerežíruji v činoherním divadle. Díky scénickému čtení jsem se také naučil spoustu věcí. Vzrušuje mě být sám na jevišti, mít všechno ve svých rukou a předávat divákům slova a myšlenky. Je to maximální soustředění a pohroužení se do sebe.
* LN Čím vás tak zaujala opera?
Je to prosté, dostal jsem nesmírně zajímavé nabídky a to se po čase zase zopakovalo, naposledy to byly Janáčkovy Zápisky z mrtvého domu a Tristan a Isolda v La Scale. To jsou věci, které se neodmítají. A Janáčka si teď zopakuji třikrát -v New Yorku, Miláně a Berlíně, což mě zvlášť těší.
* LN Čím vás tato opera tak nadchla?
Vším, hudbou, libretem. Mě jako režiséra velice zajímal děj, který se odehrává ve vězení. Použít Dostojevského předlohu bylo ve své době v opeře velmi revoluční, to bylo stejné jako u Berga a jeho Vojcka. Tyto dvě opery mají hodně společného, u obou jde o uvězněnou mysl. A pak Janáčkova hudba, to je něco úžasného pro režiséra, číst ji divadelními prostředky je vzrušující, je přece tak lyrická i dramatická zároveň.
Patrice Chéreau (narozen 1944) Francouzský divadelní režisér. Na gymnáziu hrál amatérsky divadlo, v roce 1968 se stal ředitelem divadla v Sartrouville, režíroval v Piccolo Teatro v Miláně, pracoval s Planchonem v Lyonu. Režíroval opery v Bayreuthu, ve filmu debutoval snímkem Maso orchideje (1975), za svůj první autorské dílo považuje film Zraněný člověk o homosexuálním vztahu. Další snímky: Královna Margot, Ti, kdo mě mají rádi, pojedou vlakem, Intimita.
