Hudebnímu vydavatelství BrainZone se podařilo některé skutečnosti týkající se alba předestřít médiím tak chytře, že leccos, co se na první pohled tváří jako recenze, je ve skutečnosti propagační text, v podstatě opakující to, co uvádějí tiskové zprávy. Ne že by to v případě Chinaski bylo poprvé v dějinách české reflexe hudebního dění, ale tentokrát je to opravdu nápadné.
Hlavní informace, kterou se o albu porůznu dozvídáme, totiž zní, že kapela natáčela pod dohledem zahraničních producentů a v zahraničních studiích, konkrétně v Austrálii, na Novém Zélandu, v Anglii a Spojených státech. Jako by tenhle samotný fakt automaticky „způsoboval“ mimořádnou kvalitu desky.
Najde se asi málokdo, kdo by Chinaski možnost cestovat po světě a plnit si tak v podstatě chlapecké sny nepřál. Už proto, že tahle kapela si kdysi svůj úspěch opravdu poctivě odjezdila po kdejakém zaplivaném českém klubu, a rozhodně nebyla vyhnána nějakými manažerskými prášky.
V devadesátých a částečně ještě nultých letech se houfně žehralo nad nedostatkem producentů v Česku a nad špatnou kvalitou zdejších studií. Dnes, kdy jsou tyto možnosti zcela jiné a i mnohé méně slavné kapely, než jsou Chinaski, si mohou dovolit spolupracovat s velmi zajímavými producenty, ovšem bývají okolnosti vzniku té které nahrávky a její „kvalita“ (což je de facto technická, nikoli umělecká kategorie) kladeny mnohem výše nad obsah. Nad to, jaké ty perfektně nahrané písničky vlastně jsou.
Navrstvená aranžmá
A to je i případ Chinaski. Album Není nám do pláče obecně vzato zní skutečně výborně, o tom nemůže být sporu. Zvuk je maximálně „široký“ i „hluboký“, aranžérsky si kapela zjevně splnila všechno, co si zamanula. Když potřebovala smyčcové kvinteto, bylo smyčcové kvinteto, když hráče na hammondky, přišel hráč na hammondky.
Paradoxem – a dobrým příkladem toho, jak se to má s poměrem technické kvality a obsahu – je ovšem nejlepší písnička alba (nebo přinejmenším jedna z nejlepších) Potkal jsem tě po letech. Její zvuk je v kontextu alba vlastně nejumírněnější, zní tak, jako znějí starší alba Chinaski. Jejich zavedeným hitům je podobná hudebně i textově. Je neokázale „normální“, přímočará, a lze si představit, že si ji s kapelou budou na koncertech zpívat i dívenky, jež nebudou mít ani tušení, o čem se v jejím textu mluví.
Na druhé straně pak jsou vyloženě předimenzované písničky jako Já nebo ty a Naposled, případně pokusy o devadesátkový bigbít typu Propan s butanem a Řítím se do pekla. Těm bohužel absenci nápadu navrstvená aranžmá nenahradí.
Stačí docela málo
Chinaski jako poprocková kapela samozřejmě nejsou povinni psát texty, ze kterých člověka bude „bolet hlava“ (byť právě díky jejich pozici třeba onen dávný hitoHusákových dětech nepochybně pozitivně zarezonoval). Ale takové laciné prvoplánovosti, jako je titulní Není námdo pláče s dost neinvenčním a snadno předvídatelným zrýmováním názvů jejich starších písniček snad opravdu nemají zapotřebí. Stejně jako s blížícím se pátým křížkem na krku vyprávět, co jim kdysi kladli na srdce rodiče (Já nebo ty). Ještě jakž takž na hraně balancují katapultovské ohlasy v Propanu s butanem.
K tomu, aby byl text písničky v intencích tvorbyChinaski odpovídající kontextu, stačí vlastně docela málo. Třeba jedno hezké slovo, které jinak v podstatě tuctová milostná slova rozsvítí, jako je to v Tamaryšku (škoda, že stejného malebného slova použil už Robert Kodym před pár lety ve stejnojmenné písničce pro Annu K., což asi Chinaski nevěděli). Anebo vlastně jednoduchý, ale v tomto případě docela mrazivý obraz ve Venku je na nule.
Takže ano. Není nám do pláče zní dobře. Ale stále zůstává ne úplně vyváženým albem populární české kapely. Nic víc, nic míň.
