K explozi přirovnávají archeologové vznik předincké kultury Chavín: objevila se prakticky bez předchůdců okolo roku 1300 př. n. l. a zanechala po sobě dědictví, ze kterého čerpaly všechny další jihoamerické civilizace.
K největším záhadám patří monumentální chrám Chavín de Huantar v Peru. Američtí vědci nyní přišli s hypotézou, že jeho členité podzemí představuje unikátní akustické zařízení, schopné působit na psychiku věřících.
„Máme silné důkazy o tom, že chavínská vládnoucí vrstva používala pestrou škálu důmyslných nástrojů sloužících k manipulaci s lidmi za pomoci smyslových vjemů,“ prohlásil John Rick, archeolog ze Stanfordovy univerzity, který společně s Jonathanem Abelem lokalitu zkoumá od roku 1995. Jejich zprávu nedávno zveřejnilo odborné periodikum Archeological Papers of the American Anthropological Association.
Zrození z ničeho Chrám Chavín de Huantar se nachází v peruánských Andách na plošině nad údolím řeky Mosna v nadmořské výšce z evropského hlediska neuvěřitelné - 3150 metrů. Archeologické nálezy dokazují, že v lokalitě žili lidé už tři tisíce let před počátkem našeho letopočtu. Teprve okolo roku 1300 př. n. l. tu ale tajemní příslušníci chavínské kultury začali vztyčovat obrovský komplex megalitických chrámů.
Civilizace, která se do tohoto monumentálního díla tehdy pustila, neměla svou technickou a uměleckou vyspělostí obdoby na celém americkém kontinentě. S jedinou výjimkou: přibližně ve stejné době (okolo roku 1200 př. n. l.) se daleko odtud na území dnešního Mexika stejně náhle objevila překvapivě vyspělá kultura Olméků. Ta má navíc s Chavínem mnoho dalších společných rysů - jenže obě civilizace dělí tisíce kilometrů.
Provozovaly dálkový obchod prostřednictvím plavby po neklidném Pacifiku? Nebo mají společné kořeny kdesi daleko za mořem na východě? Nechybí ani ještě divočejší hypotézy, a tak není divu, že chrám Chavín de Huantar vzbudil pozornost také Ericha von Dänikena. Ten tu vidí shodné rysy dokonce i s Šalamounovým chrámem v Jeruzalémě a považuje to za důkaz leteckého spojení - samozřejmě s bratrskou pomocí mimozemšťanů. Ale i méně výstřední badatelé se v souvislosti s Chavínem někdy dokážou pěkně odvázat. Chrám totiž svým uspořádáním fantazii silně podněcuje. Nejen kvůli nadzemní části sestavené z obrovských kamenných bloků; má totiž také podivuhodné podzemí.
Nyní se k těmto badatelům přidali i John Rick a Jonathan Abel ze Stanfordovy univerzity. Oba vědci na základě výsledků svého výzkumu tvrdí, že systém podzemních kanálů a šachet pod chrámovým komplexem byl vlastně obrovským hudebním nástrojem. Vytvářel zvukové frekvence ovlivňující psychiku příslušníků komunity - navozoval iluzi, že k nim ústy kněží promlouvají bohové, nebo dokonce že se zde kněží proměňují v bohy. Chavínská společenská elita tímto způsobem pravděpodobně ovládala ostatní vrstvy.
Teorie vodních varhan Podzemí chrámu Chavín de Huantar je opravdu podivné. Existuje tu několik samostatných labyrintů chodeb a sálů, které byly původně považovány za odvodňovací systém, jenž měl chrám ochránit před povodněmi způsobovanými řekou Mosnou.
Tomu ale odporuje řada skutečností. Bludiště chodeb má například řadu slepých odboček a místy je v něm umělecká výzdoba. Na křižovatce dvou chodeb se tu dokonce nachází přes čtyři metry vysoký a bohatě zdobený menhir zvaný El Lanzon, který sem musel být kvůli svým rozměrům jistě zabudován už při stavbě chrámu.
Další otazníky vzbudil objev podzemní chodby zvané Rocas v 70. letech minulého století. I o té se archeologové původně domnívali, že měla sloužit k odvádění podzemních vod. Stupňovitá podlaha a terasovité stěny však tuto domněnku vyvracejí.
Už před dvaceti lety se proto objevila domněnka, že komplikovaný podzemní systém byl vlastně něco jako obrovské vodní varhany. Voda proudící kanály rozvibrovala vzduchové sloupce ve slepých odbočkách a vytvářela působivé zvukové efekty. Kněží tuto „hudbu“ ovládali přepouštěním vodního proudu z kanálu Rocas do různých částí systému. Jenže tato domněnka se nepotvrdila.
„Rocas není objekt, kterým by bylo radno pouštět přívalové vody,“ tvrdí Abel. „Stěny z nasucho kladených balvanů by proudu zřejmě rychle podlehly.“
Přesto nešlo popřít, že systém podzemních chodeb má neobvyklé akustické vlastnosti. Jenže k čemu to bylo dobré? Na stopu řešení záhady vědce přivedl objev z roku 2001. Tehdy John Rick v podzemí chrámu našel sadu dvaceti naprosto stejných dechových hudebních nástrojů vyrobených z ulit. Když badatelé tyto trumpety vyzkoušeli v chavínském podzemí, zjistili, že chodby slouží k vedení zvuku - především ale k takovým jeho úpravám, aby mohl ovlivňovat psychiku návštěvníků chrámu.
Tisíc let na experimenty Naše prostorové slyšení je založené na jednoduchém principu: nepatrné časové rozdíly v příjmu zvukových vln levým a pravým uchem umožní mozku vyhodnotit směr. Poznáme také původ odraženého zvuku, například ozvěny v rozlehlých prostorách. Pouhých patnáct milisekund zpoždění stačí k poměrně přesnému určení plochy, od které se zvukové vlny odrazily.
Jenže v chavínském chrámovém komplexu je všechno jinak. Chodby vedoucí zvuk jsou totiž uspořádané tak, aby na žádném místě nebylo zpoždění větší než deset milisekund. „Vůbec tu nedokážete určit směr ani vzdálenost, odkud zvuk přichází,“ komentuje to Abel. „Energie zvukových vln vás obklopuje ze všech stran a působí na vaše smysly.“
Chodby jsou navíc konstruované tak, že mění zabarvení zvuku i jeho intenzitu. Z lidského hlasu i tónů hudebních nástrojů se tu stávají vjemy, s nimiž lidé běžně nepřicházeli do styku. Společně s působením tmy, umělecké výzdoby a možná i některých přírodních drog tu návštěvník rychle získal pocit, že je bezmocnou hříčkou v rukou nadpozemských sil. Zvlášť pokud žil v době, která si na démony potrpěla mnohem víc než na vzdělání nižších společenských vrstev.
„Ti chlapíci byli vystaveni docela působivému psychoteroru,“ říká Abel. Důmyslný akustický systém v podzemí chrámu Chavín de Huantar samozřejmě vyvolává otázky, jak mohli kněží dávné civilizace neznající vědu něco takového vymyslet a realizovat. Abel a Rick ale upozorňují, že měli na experimenty a vylepšování dlouhou řadu staletí. Začátek stavby chrámu totiž spadá do doby okolo roku 1300 př. n. l., zatímco definitivní podobu objekt získal až někdy v 6. století př. n. l.
„Stavitelé tedy měli dlouhou řadu staletí na pokusy, pozorování efektů a přestavování systému,“ komentuje to John Rick. „Bylo by divné, kdyby se z kněží za takovou dobu nestali zkušení akustikové.“
Zdaleka ne všichni badatelé s tímto vysvětlením souhlasí. V chavínském podzemí je totiž řada objektů, které s akustickou teorií příliš neladí. Vědci ze Stanfordovy univerzity se ale nevzdávají. Chtějí vytvořit modely labyrintu v podobě, kterou měl za dob existence chavínské kultury. Proměření jejich akustických parametrů by mělo do jejich hypotézy vnést exaktní prvky.
***
Akustická kouzla v bludišti
Spletitý systém podzemních chodeb chrámu Chavín de Huantar v Peru má unikátní akustické vlastnosti. Podle hypotézy vědců ze Stanfordovy univerzity jich kněží využívali k působení na psychiku věřících. Labyrint vytvářel zvukové frekvence navozující iluzi, že k lidem ústy kněze promlouvají bohové.
