Nelétat velela předběžná opatrnost. A ta není zadarmo
Aerolinky se díky laskavosti EU dočkají státní pomoci. Ale výpadkem letecké dopravy přece trpí všichni, od cestujících přes konzumenty okouna nilského až po občany EU, poškozené (teoreticky) tím, že jejich europoslanec nedorazí do Štrasburku. Mnohým z nich vznikne ekonomická škoda, kterou nenahradí ani případná refundace letenky. Proč by ti všichni neměli být kompenzováni, a naopak se ještě skládat na pomoc aerolinkám, tedy tratit dvakrát? Globalizace, evropská integrace a eurová úvěrová bublina živily velký boom letecké dopravy: obchody po celé Evropě, letní byty v Toskánsku, eurovíkendy, sexuální turistika britských výrostků do Prahy či Vilniusu, polští instalatéři v Irsku - to všechno dopravce pěkně živilo. Ale pracují v riskantním odvětví, proč by dnes jejich ztráty měly být socializovány víc než předtím jejich zisky? Na rozdíl od bank jejich eventuální krach nemá systémové důsledky a podobně jako u automobilek by byl motivován čistě politicky. Po případném krachu ČSA či Alitalie nehrozí, že by lidé neměli s kým létat.
Pokud se aerolinky nakonec domůžou veřejných peněz, budou ovšem mít na své straně jednu polehčující okolnost: byla to evropská byrokracie, která, poslušna módního principu předběžné opatrnosti, zarazila létání jen na základě velmi nedokonalých počítačových modelů, zatímco piloti naléhali na praktické testy. Když Evropa trvá na absurdním standardu vyloučení rizika, ať platí, mohou říkat dopravci. Chceme Evropu, která chrání, říkají politici. Ale vždycky to někdo musí zaplatit.
Čtěte „Vláda zvažuje...“ na straně 15
