Žili v obecním domě a řádně platili nájem. Teď se mají stát klienty bydlení s doprovodným sociálním programem. To se Romům z ostravského činžáku vůbec nelíbí.
PRAHA Iveta Balogová bydlí v ostravské Sirotčí ulici dlouhá léta. Nyní s ní v bytě žijí dvě dospělé děti, vnouče a nezletilý syn.
Stejně jako sedm dalších partají nemá Balogová žádné dluhy na nájmu. Fakt, že s nájemníky tohoto domu nebyly nikdy žádné potíže, potvrzuje i starosta Ostravy Vítkovic Petr Dlabal.
Přesto se právě tito lidé mají stát klienty sociálního bydlení. Jejich dům chce totiž město prodat občanskému sdružení Centrom, které nabízí bydlení s doprovodným sociálním programem.
Nechci chodit na žádné vaření Obyvatel činžáku se to dotklo. „Chci být dál nájemníkem obce a ne nějakého sdružení, které poskytuje sociální služby,“ říká Iveta Balogová. „Řádně jsem platila nájem, nijak jsem nenarušovala klid, tak proč bych najednou měla patřit pod nějakou organizaci? Je to vůči nám sprosté.“
Balogová se bojí, že by ztratila soukromí a svobodu. Zná totiž několik klientek, které bydlí v protějším domě, který už Centromu patří. „V sociálních bytech mají úplně jiné podmínky než běžný nájemník,“ říká Balogová. „Musí dodržovat požadavky, které jim Centrom stanoví. Když nedodržují jejich podmínky, mohou je z bytu vyhodit. Ženy musí třeba chodit na kurzy vaření. Vychovala jsem několik dětí, to už mám opravdu za sebou.“ Zakladatelka Centromu Ivana Neséthová, která předtím vedla oddělení sociální prevence na ostravském magistrátu, považuje obavy Ivety Balogové za přehnané. Vysvětluje, že sdružení provozuje „třístupňový systém bydlení“. Obyvatelé Balogovou zmíněného domu jsou teprve ve druhém stupni, proto musí podepsat „kontrakt“, kde slíbí, že se zapojí do nějakého programu. Balogová a další nájemníci činžáku, který chce Centrom koupit, jsou už ale ve „třetím stupni“ -mají nájemní smlouvy. Žádné programy proto nebudou muset podstoupit povinně.
Neséthová ale připouští, že bude usilovat o to, aby se z jejích nájemníků stali zároveň její klienti. „Programy jim samozřejmě budeme nabízet, třeba specializovanou školku nebo doučování,“ říká Ivana Neséthová. Je přesvědčena, že nějakou službu její budoucí nájemníci přece jen potřebují. Žijí přece v sociálně vyloučené lokalitě a jejich děti nemají ve škole příliš dobrý prospěch. Nevím, zda budu mít na nájem
Balogová se bojí také toho, že až Centrom dům opraví, nebude mít na nájem. „Dneska platím 1800 korun. Rodiny v sociálním bytě Centromu platí 5500 korun. To už bych dala dohromady jen stěží,“ říká.
V tomto Ivana Neséthová její obavy potvrzuje. „Když opravím dům, samozřejmě se zvedne nájem,“ říká. Konkrétní částku zatím říci nedokáže, říká ale, že se bude snažit, aby byty zůstaly dostupné.
Popsanou praxi kritizuje Kumar Vishwanathan ze sdružení Vzájemné soužití. Podle něj jde o ukázkový příklad toho, jak se peníze z Evropy, určené na integraci Romů, dají použít na pravý opak. „Z lidí, kteří fungují a nemají žádné větší problémy, chce tento projekt udělat klienty sociální služby,“ říká.
Příčiny tohoto případu, který podle Vishwanathana není ojedinělý, jsou prosté. Obec léta neinvestovala do domu, který jí patří. Ten je dnes v bídném stavu a městská část za něj peníze utrácet nechce. Raději ho prodá.
Také rozhodnutí prodat ho právě organizaci, která poskytuje sociální služby, má svou logiku. Lépe než jiný majitel dosáhne na dotace.
