Již několikrát bylo na tomto místě argumentováno, že v posledních dvou až třech letech akciové trhy při nezaujatém pohledu zvenčí připomínají institucionalizované kasino. Velká většina aktérů na ně vstupuje s předem jasně definovaným motivem – hlavně „rychle“ vydělat nějaké peníze.
Problém nastává v okamžiku, kdy se tento „stroj na peníze“ zadrhne. U velké většiny nově příchozích je totiž křivka dosaženého výnosu vs. investiční aktivita v zásadě stejná. Na počátku se investor s trhem seznamuje pouze „na papíře“, tj. vede si modelové portfolio, obchoduje nanečisto a těší se z dosažených výnosů. V této fázi povětšinou obchoduje striktně podle příruček a prověřených obchodních modelů, do svého rozhodování nepouští emoce a všechno jede jak na drátku. Po jisté době dojde milý investor k představě, že je neomylný a Warrena Buffetta hravě strčí do kapsy.
Přesně v tuto chvíli usoudí, že je nejvyšší čas vstoupit na reálný trh a „pořádně mu to natřít“. Zpočátku se mu to daří, dobrých obchodů je většina a těch špatných naopak jenom pár, navíc nijak bolestivých. Sebeklam je potvrzen a investor vstupuje do čím dál tím větších rizik – přeci se nebude držet při zdi, když mu to tak krásně jde.
A pak to přijde… náraz! Jedna či dvě spekulace nevyjdou přesně podle představ a dle obvyklého rčení se „krátkodobá spekulace stane dlouhodobou investicí“. Pokud má daný spekulant inherentně sebevražedné sklony, zkusí utrpěné ztráty vykompenzovat vyšší obchodní aktivitou a ještě riskantnějšími obchody. Občas to někomu vyjde, ale velká většina se naopak zahrabe do ještě větší finanční „díry“. To následně vede k tomu, že sebedůvěra vyprchá, aktivita ochabne a investor se proti prvotní fázi začne naopak ujišťovat v tom, že „akcie nejsou pro mě“. Slabší povahy se to snaží na někoho hodit, nejčastěji na svého makléře.
Na setkání s klienty však vždy opakujeme, že kapitálový zisk (tj. pozitivní rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou akcie) je jenom jedním z požitků spojených s investicemi do akcií. Tím druhým – o poznání dlouhodobějším, a proto z definice nudnějším – jsou dividendy. Na ty sice není žádný právní nárok, ale představují v mnoha ohledech nezanedbatelný zdroj příjmů. Jenom v rámci jednoho z hlavních amerických akciových indexů – S&P 500 – je ke včerejšku více jak 40 společností, které nabízejí míru dividendového výnosu přesahující čtyři procenta. To je téměř deset procent celého indexu, mapujícího největší veřejně obchodované firmy na území USA – navíc v situaci, kdy úrokové sazby na americkém dolaru dosahují téměř nuly. Na pražské burze je situace díky menšímu počtu obchodovaných emisí chudší, přesto lze několik favoritů nalézt: Komerční banka pravděpodobně vyplatí 270 korun hrubé dividendy, Philip Morris ČR překvapil a oznámil záměr platit 1260 korun hrubého, energetická firma ČEZ plánuje mezi akcionáře rozdělit 50 korun na akcii před zdaněním.
Jistě, pro mnoho možná půjde o drobné, ale zapomínat na ně by bylo pošetilé…
***
Pokud má spekulant sebevražedné sklony, zkusí utrpěné ztráty vykompenzovat riskantnějšími obchody. Občas to někomu vyjde, ale velká většina se naopak zahrabe do ještě větší finanční „díry“.
O autorovi| PETR ŽABŽA, makléř společnosti Patria Direct
