* LN Karel Kryl přijel na konci listopadu 1989 po dvaceti letech exilu vlastně na pohřeb maminky. Asi vás tehdy nenapadlo, že za zhruba čtyři a čtvrt roku budete stát nad jeho rakví…
Ani v nejhorším snu. Je ovšem pravda, že si všechno hlavně kolem politiky bral hluboko do duše. Zkraje byl dojatý vyprodanými sály, tím, kolik lidí tu zná slovo od slova jeho písně, kolik kvůli němu pravidelně ladilo dřív vydatně rušenou Svobodnou Evropu. Nemohl a nechtěl se ale smířit se šlendriánem, s tím, že marasmus předchozích čtyřiceti let a jeho viníci zůstali nepotrestáni, naopak se dokonce znovu tlačí ke žlabu. Zároveň žil strašně naplno, koncertoval do úmoru skoro denně, po nocích diskutoval, nespal, přitom pendloval mezi Německem a původní vlastí. Později začínal bolestně vnímat, že jeho ostře formulované názory a schopnost říkat věci do očí spoustě lidí opět vadí. Ale neustoupil. Chtěl, obrazně řečeno, zbourat svůj vlastní pomník.
* LN Jak jste se zprávu o jeho smrti dozvěděl?
Tu zprávu jsem uslyšel z rozhlasu. Nejdřív tvrdili zmateně něco o Pasově, kde bydlel. Byl to šok. Nikdo ale nebyl schopen mně ani zavolat! Pátral jsem telefonicky od čerta k ďáblu, nechtěl jsem věřit, že to je pravda. Marně. Odpoledne vyšlo oficiální prohlášení, že skonal nad ránem v mnichovské nemocnici. Od té doby u nás doma hoří za Karla svíčka.
* LN Ještě máte schované bratrovy rukopisy a dopisy, které posílal z exilu?
Život jde dál, ale Karlovy dopisy, které často chodily už rozlepené, jak je StB cenzurovala, a část jeho archivu samozřejmě uchovávám. Vracím se k nim často i při koncertech.
* LN Vy jste sám poprvé vystoupil s kytarou na pódium až po bratrově smrti, ve svých padesáti letech, ve čtyřiapadesáti jste přešel dokonce z „civilního povolání“ jako umělec na volnou nohu. Koncertním vystupováním, při kterém vedle vlastních písniček a poezie zpíváte a recitujete i písně a verše Karlovy, udržujete jeho odkaz. Daří se to?
Věřím, že ano. I když fakt, že brácha v necelých padesáti umřel a já v tom věku poprvé vylezl na jeviště, mi do dneška zní trochu absurdně. Nebýt Karlovy smrti, ani by k tomu nedošlo, přestože vlastních básniček a písňových textů jsem měl plné šuplíky. Nakonec mě na pódium vytáhli organizátoři jednoho festivalu v Kroměříži, později nabídl spoluúčinkování písničkář Pepa Nos. Dnes hraju už sám – svoje věci a na přání publika i „karlovky“.
* LN Specifickým přibližováním Karla Kryla nejmladší generaci je i vaše vystupování na školách. Co si od něj slibujete?
Tohle jsem si dal jako úkol. A je to zároveň moje radost, když se studenti při besedě sami ptají, když je to opravdu zajímá. Školní programy jsou úplně jiné než ty pro veřejnost. Snažím se mladým lidem ukázat, co byl totalitní režim, vysvětlit, čím byl krutý.
* LN Na čem to ukazujete?
Vodítkem je bráchův životopis, ale vztahuji to i na historii celé rodiny. Náš dědeček založil a vedl tiskárnu Kryl a Scotti, už za první republiky byla pojmem v celé zemi. Svoje díla v ní vydávali bratři Čapkové, Petr Bezruč, z později zakázaných a perzekvovaných autorů například básník Jan Zahradníček, krásné tisky tu vytvářeli malíři Max Švabinský, Karel Svolinský, Václav Špála nebo František Tichý. Po mnichovské zradě a záboru pohraničí se tiskárna musela stěhovat z Nového Jičína do Kroměříže, kde se štěstím, protože tajně tiskla také protiněmecké letáky, přežila i nacismus. Komunismus nepřežila.
* LN Jak se to stalo?
V padesátém roce do ní vtrhlo komando soudruhů s krumpáči a kladivy. Stroje a zařízení rozbili na šrot, nenávratně zničili knihy i vzácné tisky. Režim likvidoval nepohodlné živnostníky. My děti jsme se musely na tuhle ponižující scénu dívat. A už z této traumatické dětské vzpomínky začal v Karlovi klíčit odpor k tomu, co nás obklopovalo.
* LN Vaše koncerty a vystupování lze s nadsázkou možná brát také jako splácení dluhu, protože na kytaru jste se jako kluk učil hrát právě od Karla…
To je pravda. Začátkem šedesátých let. Byla to svérázná výuka. Karel byl tehdy na keramické škole v Bechyni, odkud zajížděl na trampskou osadu Zlatý klíč, kde hráli třeba bratři Ryvolové, a sám se tak dostal k drnkání na kytaru. Když jsme pak našli doma pod vánočním stromkem vlastní kytary – já španělku a Karel gibsonku – namaloval mi na kus papíru šest strun a pražce, tečky, kde mají být prsty, a – starej se, brácho! Já z těchhle základů žiju dodnes. Okukoval jsem od něj a dědil i různé koníčky – rybaření, sbírku známek, pěstování kaktusů, sbírání kamenů. On vždycky zapáleně začal, ale brzo utekl k něčemu dalšímu, mě to drží dodnes. Byl neklidná duše. Ale pro mě autorita, vzor, starší brácha a ochranitel.
* LN Tenhle vztah asi trval i do dospělosti. Legendární píseň Bratříčku, zavírej vrátka, kterou Karel Kryl dokončil v prvních hodinách okupace během noci na 21. srpen 1968, psal prý pro vás, který jste v tu dobu sloužil na vojně…
Ano, byl jsem zrovna v poddůstojnické škole v Podbořanech. Měl jsem to za 32 dnů do civilu, ale celá rodina se bála, že kdyby došlo k vojenskému střetu, půjdeme první na řadu. Vývoj šel nakonec jinudy, přežili jsme, i když kasárna obklíčili Rusové v tancích a mířili na nás ostře nabitými kanóny. Doteď si říkám, že kdyby některému z těch šikmookých hochů kdesi od mongolských hranic hráblo v hlavě, mohl tam být masakr.
* LN Vzpomenete si na okolnosti Karlovy emigrace?
Karel odjížděl 9. září 1969 účinkovat na folkový festival do Bavor, tehdejšího západního Německa, kam ho pozvali. Bylo to tedy už po demonstracích k prvnímu výročí okupace. Tisíce lidí vyšly do ulic, v oblacích slzného plynu je však obrněnými transportéry a střelbou nerozháněli okupanti, ale naše armáda, naše policie, tehdy Veřejná bezpečnost, milice a místní estébáci. Pět demonstrantů bylo zabito, vzápětí navíc Dubček se Svobodou, jejichž jména lidé v ulicích ještě nadšeně vyvolávali, podepsali tzv. pendrekový zákon, který tu brutalitu a občanskou perzekuci dokonce právně legalizoval.
* LN Myslíte si, že se Karel ani na okamžik nechtěl vrátit?
Karel možná s návratem ještě váhal. Když ale zjistil, že během jeho pobytu na festivalu tady zavřeli hranice, a že pokud by se za tu železnou oponu vrátil, určitě by ho šoupli do kriminálu, minimálně do uranových dolů, rozhodl se pro emigraci. Než odjel, zastavil se ještě u mě. Narodila se mi zrovna první dcera, pochoval si ji v náručí. Když se k nám do Nového Jičína vrátil, mezi dveřmi, kde jsme si padli kolem krku, ho zároveň vítala dvacetiletá žena.
* LN Víte, jestli se tehdy chystal oslavit své padesáté narozeniny?
Plánoval velký projekt. S herečkou Danielou Bakerovou měli připravené pásmo recitace z výběru Karlovy poezie Dvě půle lunety a s ním chtěli objet celé Československo. To se sice krátce předtím rozpadlo na dva státy, ale brácha se pořád cítil být Čechoslovákem, což všude tvrdošíjně zdůrazňoval. Bohužel už to nevyšlo. Program pak po Karlovi převzal Boris Rösner, doprovodnou hudbu vytvořil Marián Varga.
* LN Oficiální diagnóza úmrtí zněla, že Karlu Krylovi puklo srdce. Rozsáhlý infarkt na jeho zadní stěně. Lékaři mu sice prý ještě dávali naději, on sám údajně už ale žít nechtěl. Je to podle vás pravda?
To je těžká věc, sám o tom pořád přemýšlím. A bojím se, že to tak bylo. Vím, jak strašně ho zklamalo, že kormidlem místo slušných lidí z intelektuální elity začali otáčet političtí zlatokopové, převlékači kabátů. A velká část národa, z jehož historie vzešli velikáni typu Komenského, Dvořáka, Čapka či Heyrovského, se místo k těmto vzorům obracela raději ke švejkování, konzumu a telenovelám. Chyběl mu tady řád, etický i právní. Bratr byl v tomhle snílek. Maximalista. Možná i pro tohle všechno to nakonec vzdal.
***
Karel Kryl
Písničkář, básník a grafik (* 12. dubna 1944 v Kroměříži, + 3. března 1994 v Mnichově) Letošní dvě Krylova půlkulatá výročí připomene Supraphon Music doplněnou reedicí jediné kompilace, kterou stihl Kryl osobně posvětit. Společně s Petrem Dorůžkou vybrali v roce 1993 sestavu skladeb z předexilového, raného mnichovského i prvního postkomunistického období. V rozšířené podobě je na albu To nejlepší 24 písní evokujících nejsilnější momenty. Výběr pro Kryla osobně nejtrvanlivějších témat pochází z alb Bratříčku, zavírej vrátka, Rakovina, Maškary, Karavana mraků a Tekuté písky a je doplněn písní Děkuji z EP Carmina resurrectionis.
