Ekonomicky rozvinuté země ukazují prstem na země rozvojové a druhou rukou jim hrozí za neúměrně stoupající produkci skleníkových plynů a oxidu uhličitého zvlášť. Nějak přitom zapomínají, že zboží, při jehož výrobě tento oxid uhličitý vznikl, nespotřebovávají Číňané nebo Malajci, nýbrž Američané a ekologicky uvědomělí obyvatelé Evropské unie.
Představte si, že váš soused vyloupal tři kila vlašských ořechů a čistá jádra vám podal v míse přes plot, abyste si mohli dopřát svůj oblíbený ořechový závin. Vy ho na oplátku sepsujete za vrstvu ořechových skořápek, kterými si kvůli vám zaneřádil dvorek. Je jedno, zda takové jednání označíme za nevděčné, nebo hloupé. V každém případě sedne i na počínání ekonomicky vyspělých zemí, které přesouvají stále více továren do třetího světa a odtud dovážejí výrobky. O výsledky této transakce se podělí. Produkci má k dispozici spotřebitel z ekonomicky rozvinuté země. Skleníkové plyny zůstanou výrobci ve třetím světě.
Nad tímto podivným „skleníkovým vekslem“ se na stránkách prestižního vědeckého časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences zamysleli Steven Davis a Ken Caldeira ze Stanfordovy univerzity. Zjistili, že plná čtvrtina světových emisí vzniká jinde, než kde se spotřebuje zboží a služby, při jejichž výrobě emise vznikly.
Kdybychom provedli korekci produkce skleníkových plynů o vyvezené a dovezené zboží, došli bychom k zajímavým číslům. Ekologicky velmi kultivované Švýcarsko by mělo díky velkému objemu importovaného zboží a služeb rázem dvakrát tolik emisí, než kolik oficiálně vykazuje na základě výroby na svém území. Evropským zemím by stoupl objem emisí asi o třetinu a Spojeným státům o 12 procent.
Čína by si naopak polepšila. Objem emisí by jí klesl o čtvrtinu. Tato země by tak rázem ztratila primát největšího producenta oxidu uhličitého na Zemi. Na první planetární příčku by se vrátily Spojené státy a ještě dost dlouho by tam setrvaly. Zatím měří svět Číně její produkci oxidu uhličitého tak, jako kdyby tato země měla v provozu 500 gigawattových elektráren, kompletně vyvážela v nich vyrobenou elektřinu a zůstávaly jí jen emise z elektráren a oči pro pláč.
Evropské země se pyšní redukcí emisí. Británie například snížila produkci skleníkových plynů v letech 1990 až 2005 o 15 procent. Jenže spotřeba ve stejném období neustále rostla a s ní rostly i emise. Ty však utíkaly do ovzduší jinde než na Britských ostrovech. Pokud bychom Britům připočítali emise vzniklé při výrobě zboží, které dovezli a spotřebovali, měli by rázem na svědomí o polovinu skleníkových plynů navíc.
Přesun výroby do rozvojových zemí přináší z globálního hlediska více skleníkových plynů, protože produkce energie i výroba jsou v rozvojových zemích méně efektivní a jednotka produkce je tam zatížena vyšší produkcí oxidu uhličitého. I když i v tomto ohledu se mnohé mění.
Podle zprávy World Resource Institute (WRI) sídlícího ve Washingtonu dosáhne Čína letos svého hlavního cíle a sníží spotřebu energie na jeden dolar hrubého národního produktu o 20 procent. Čína tak výrazně zpomalí nárůst emisí oxidu uhličitého. Podle WRI je Čína na nejlepší cestě vyrábět do roku 2020 plných 15 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů energie.
Na konci příštího desetiletí budou mít její větrné elektrárny celkový výkon 150 gigawattů. To je pětkrát více než v USA. Už dneska má v Číně solární ohřívač každý desátý dům a ročně se počet solárních ohřívačů zvyšuje o 20 procent.
Celé texty a další blogy najdete na www.lidovky.cz/veda
O autorovi| Jaroslav Petr, biolog
