Na stopu s princeznou
Po Jižní Americe za 65 dolarů
Dovolená není cestování a cestování není pobyt. Na dovolenou někdy stačí týden, ale jména faraonů a jejich umístění v Údolí králů se vám vykouří z hlavy za pár dní. K cestování, k překonání nějaké trasy, k výstupu či plavbě, je potřeba mnohem víc času i vybavení. Na konci ale zůstanou netušené zážitky a v krizových situacích se budete muset spolehnout jen sami na sebe. A i když získáte spoustu zkušeností, mnoho vám zůstane skryto, mnoho nepochopíte. Zbývá pobyt. Ten je časově nejnáročnější a je nutný nejen k poznávání, ale především k pochopení. Pochopení národů, etnik, kultur, cizích zvyků, obřadů, slavností. Finanční náročnost je zde vzhledem k času v nepřímé úměře. Čím kratší výjezd, tím dražší, a naopak.
Letos jsem byl poprvé na typické dovolené, neboť manželka chtěla relaxovat. Těch dvanáct dní nás stálo desetkrát tolik co má roční cesta z Brazílie přes Amazonii do Peru a přes Ekvádor, Panamu, Honduras a celou Střední Ameriku do Mexika.
Tehdy jsem vystoupil v přístavu Ria de Janeiro s 65 dolary. Bez kontaktů, bez znalosti řeči. Důležitým předpokladem pro podobné putování je schopnost komunikovat. Slovo je mocná čarodějka. Coby student jsem vyrazil k laciné ubytovně, kde jsem zakotvil. Hned první večer jsem prožil diskusní martyrium proti levičácké a revoluční převaze. Sice jsem je nepřesvědčil, zato jsem se od nich přiučil, jak zdarma putovat v Latinské Americe: stopem, vojenskými letadly, kamkoliv. Ubytování na hasičských stanicích, stravování na trzích, kde večer zbyde spousta ovoce, které už nikdo nechce. Nahnilé banány či nazelenalý salám mi nedělaly nikdy problém. A student zde má to privilegium, že se může chovat jako žebrák, i když žebrák není. Putuje světem, aby ho poznal, a většina hostinských s takovými pocestnými počítá. Opravdu, kamkoliv jsem přišel, i když jsem byl sebevíc v úzkých, nikde mne neodmítli nasytit a uložit. Takové putování však vyžaduje celou řadu predispozic. Nemáte zaručenou stravu, hygienu ani bílé prostěradlo. Musíte být tudíž trochu asketa, kterému nevadí, jak, kdy a kde se vyspí a co bude jíst, jestli se vůbec najde něco k snědku. V drsnějším terénu musíte být schopen, jak se říká obrazně, jíst i hřebíky. V mém případě kobylky, larvy, hlínu, ale také pěkné kusy masa na rožni a lahodného pralesního ananasu.
Postav třeba most
Moje první velká cesta napříč Jižní a Střední Amerikou byla čistě průzkumná, jakýsi předstupeň dalších, dlouhodobých pobytů. Podobným cestám jsme říkávali „na blind“. Co život a další den přinese, všechno je dobré. Latinské Americe jsem zcela propadl. Velký svět, kdy se člověk utrhl z komunistického obklíčení.
Pár měsíců jsem dělal číšníka v hotelu na Copacabaně v Riu, v jehož uličkách byly spousty nádherných a vášnivých mulatek, které se chovaly, zvlášť v době karnevalu, jako odvázané ze řetězu. Jednal jsem s generálem dělostřelectva, abych získal volné letenky vojenskými letadly, na stopu jsem se důvěrně seznámil s brazilskou princeznou Christinou de OrleansBraganza a poznal císařský dvůr. Nebo dálkové řidiče kamionů vezoucí bavlnu do Salvadoru. Přespával jsem v klášterech i na ulicích, plavil se na lodích svážejících sklizeň po Rio Madeiře na trh v Manausu, bivakoval uvnitř inckých ruin Machu Picchu i v paláci Červený dům v mayském Chichén Itzá. V bordelech v San José jsem si po večerech psával deník, zatímco jsem přespával v sanitkách v garážích Červeného kříže. Přijímal jsem pozvání v hospodách, policejních stanicích a v hasičských zbrojnicích k jídlu i spaní, působil jako válečný zpravodaj honduraské vlády. K audienci mě přijal kostarický prezident, ale bydlel jsem i v ubytovně pro žebráky v Bahii...
Chyby se neodpouštějí
Pobyt už má nějaký vážnější, odbornější cíl. Jsem kulturní antropolog a ke každému pobytu u indiánského etnika jsem musel řádně nastudovat základní reálie. Žít s nimi není lehké a nesmíte udělat chybu. Tam se chyby neodpouštějí. Dalším předpokladem úspěchu je pokora, přizpůsobivost. Nesmíte se pochechtávat jejich podivnostem a chovat se jako nadržený turista... A hlavně – musíte splynout. Což zdaleka neplatí jen u indiánů.
Latinská Amerika je humánní, nasytí vás zdarma, ale nějaký syčák vás klidně probodne kvůli blbosti. V brazilských favelách jsou jich mraky, ale přesto jsem tam klidně chodil, protože jsem navštěvoval kolegu, číšníka z práce. Ve státě Roraima jich jsou doslova tisíce. Abych se dostal k Yanomamům, kam jezdí zlatokopové, stopnul jsem si jednu takovou bandu a prohlásil se za dobrodruha z Německa, Německo zde má váhu a respekt. Jenže po pár dnech cesty se vše provalilo a začalo mi jít o krk. Tito masoví vrahové indiánů nemají zájem, aby je identifikovali novináři či jiní čmuchalové. Celá řada mých kolegů zde zmizela. Přijeli jsme k řece a vůbec to se mnou nevypadalo dobře. Stovky kilometrů daleko ani živáčka, jen prales. Poslední záplava však strhla most a banda nemohla dál. Láteřili, zatímco já jim se zbytky znalostí fyziky a geometrie sestavil z pár prken pontonový most, čímž jsem se zachránil.
Jíst zdarma? Musíš zápasit
Sice už dávno nejsem student, ale pobyty kdekoli mě stále stojí míň než obyčejná dovolená. Jde o to vědět, kam jet, přivézt pár darů a být slušný. V ideálním případě pak můžete žít s kmenem zadarmo celé měsíce. Musíte však řádně hrát svoji roli hosta, jíst, co se podává, nefrflat a nestěžovat si, spolupracovat, a když jste vyzvaní na zápas jako já, tak zápasit. V peruánských Andách na řece Urubambě jsem pomáhal při sklizni kukuřice, popíjel číču, fermentovaný nápoj z naplivané kukuřičné masy, žmoulal koku, tancoval huayno a bydlel na kůžích lam v zemljance huasi, které zrovna dvakrát nevoněly. Neplatil jsem ale nic. A proč taky? Oni přece získali na nějaký čas kamaráda, stejně jako já. Tomu oni říkají život. Stejně jako já.
Nikdy jsem si nepřipadal jako dobrodruh. Až poslední dobou... Jezdím do Jižní Ameriky každý rok a vidím, že situace je stále dramatičtější a jezdit „na blind“ už není tak snadné. O to víc mě potěšilo, když moje dcera Petra a syn Marek vzali rance na záda a za čtyři měsíce projeli Kolumbii, Ekvádor, Peru, peruánskou a brazilskou Amazonii a Venezuelu a údajně jen čtyři dny spali v posteli.
Mnislav Zelený Atapana, etnolog a cestovatel
Koukej sebou hnout!
Cesta přes Indii? Stačí 20 dolarů
Na podzim 1993 jsme se s mou (tehdy ještě budoucí) manželkou Ivou poprvé rozjeli přes Balkán do Turecka a dál na východ. Člověk má v životě buď peníze, nebo čas – nikdy obojí najednou. Studovali jsme, takže jsme vlastnili jen to druhé. Celý rok! Pokud jste na cestě tak dlouho, ztrácí čas úplně cenu. Za těžce ušetřených 2500 dolarů na osobu jsme na proslulém hippiesáckém „trail to the East“ vydrželi dvanáct měsíců. Projeli jsme Írán, Pákistán, Indii, Nepál, Thajsko, Malajsii, Indonésii. Netušili jsme, že nám tahle iniciační cesta převrátí život naruby.
Počty to byly snadné: až nám dojdou peníze, prostě se musíme vrátit. 2500 dolarů na rok je 208 dolarů na měsíc. Denně jsme tedy každý utrácel jen asi sedm dolarů (133 Kč). Dva dolary za ubytování ve špinavém hotýlku se studenou vodou, další dva za jídlo u pouličního stánku... Zbytek jsme dali za dopravu, která je ale už všude na východ od Istanbulu velmi levná. Z Prahy až do Dillí dojedete návaznými spoji za 150 dolarů, celý indický subkontinent přejedete vlakem za dvacet dolarů. Pokud se s tímhle bazálním „komfortem“ spokojíte, můžete výpravou do Asie paradoxně ušetřit. Přežili byste v Česku sakumprásk za 3900 korun na měsíc? Přesto ale většina lidí sedí doma a skuhrá, že „na cestování nemají“.
Teoreticky jsem byl „předpřipraven“ knihami Richarda Halliburtona či Miloslava Nevrlého. Opojný pocit, že cílem se může stát samotná cesta, jsem ale zažil až na íránsko-pákistánské hranici. Teherán byl moderním městem, ale v díře zvané Taftan se svět náhle zlomil. Dodnes si pamatuju, jak se nad pouští tetelil rozpálený vzduch rozmazávající kontury chatrčí, z nichž se na nás vyřítil houf žebrajících dětí. V tu chvíli jsem pochopil Jacka Kerouaca, který kdesi píše: „Stál jsem v Dilley v Texasu na horké noční silnici pod obloukovkou, na kterou dorážely můry, a tu jsem ve tmě za sebou zaslechl kroky a hle – přišoural se vysoký bílý stařec s vlajícími bílými vlasy a pytlem na zádech, a když mě míjel, pravil:,Koukej sebou hnout, vole!‘ A odšoural se zase někam do té své tmy...“
A tak jsme se tedy hnuli. Ze světa fungujících jízdních řádů, kde je vše čisté, praktické a voňavé, jsme přeskočili do světa špíny a zdánlivého chaosu, kde nic nefunguje, na nic se nelze spolehnout a nic nejde plánovat. Brzy jsme pochopili, že právě v tom spočívá asijská cestovatelská svoboda. Pokud ovšem ke své škodě nemáte naditou šrajtofli. Platí totiž nepřímá úměra: čím méně peněz, tím víc zážitků. Bez financí se člověk v Asii překvapivě dobře obejde, naopak tím získá. Je nucen žít na úrovni místních lidí, přičichne k jejich životu a pozná cizí země „zdola“, v jejich nejtypičtější podobě. Cestování s prázdnou kapsou nabízí jinou perspektivu. Díky penězům realitě snadno vnutíte svou vůli. Když je ale nemáte, realita s vámi cvičí, jak chce sama. Levný vlak je nacpaný k prasknutí a další jede za dva dny? Tak prostě zůstanete trčet v nějaké na první pohled zcela nezajímavé díře. Když se vaše pozornost zaměří na dvě tři ulice „nudného“ městečka, najdete na nich víc zajímavostí než na vyhlášených turistických památkách.
Šplhej na záchod
Absence peněz vás dostane do situací, které bohatý turista nikdy nezažije. Nezbude vám než přespat v indickém slumu, v chatrči malajských domorodců či na korbě náklaďáku, který zběsile kličkuje nocí po nepálské silnici. Partnerka se z toho buď zhroutí a odletí domů, nebo se jí to zalíbí. Na ženu, která bez keců přežije noc na karimatce v přeplněné čekárně indického nádraží, se můžete v životě spolehnout. Raději ji ale ještě podrobte drsné zkoušce ve třetí třídě indického vlaku, kterou cestují ti nejchudší. David Tomory to v knize Pravdivé příběhy z cesty do Káthmándú popsal těmito slovy: „Ještě předtím, než vlak zastavil, vzaly davy jeho dveře útokem a celé rodiny se začaly cpát skrz okna vagónu. Skončil jsem naproti dveřím WC, první čtyři hodiny vstoje a pak vsedě na svém batohu, zatímco se přese mne sem a tam šplhali ti, kdo chtěli na záchod. To vše v sedmačtyřicetistupňovém vedru a bez pití. Páni, to byl teda výlet! Ale chtěji jsme přece neturistickou Indii, a tak jsme ji taky dostali...“
V muslimských zemích se jako běloši snadno stanete obětí džihádu. Útok přijde nenápadně – v autobuse si k vám přisedne hrozivě vyhlížející vousatý muž. „Kde budete dnes spát? V hotelu? Ne, budete spát u mě!“ prohlásí nesmlouvavě. Na nádraží vás bez ohledu na protesty nacpe do rikši, která vyrazí do tmy a o chvíli později zastaví v zapadlé uličce. Seběhne se celá rodina, přichystá večeři o několika chodech a muslim (teď už Alí, Mafut či Hákim) vám bude nad čajem dlouze vysvětlovat, proč byste měli přestoupit na islám. Tohle je džihád – šíření víry, svatá povinnost muslima, jejímž projevem není podříznutý krk, ale bezplatná péče o pocestné jiného vyznání. Za tři týdny v Bangladéši jsem spal v hotelu asi jen pětkrát.
Taková „cesta nadoraz“ je asi nejlepší investicí do osobního rozvoje, jakou si lze představit. Po asketickém putování už totiž člověk nikdy nebude stejný jako předtím. Zpětně vidím, že mi to dalo víc než dvě vysoké školy. Teprve díky magické moci cesty se stanete sami sebou. Hlavně ale poznáte, jak relativní jsou peníze. Je fajn dopřát si díky nim na březích Mekongu ledové pivo. Pokud na něj ale nemáte, bude snad svět méně příjemným místem? Škudlení prostě funguje stejně jako buddhistická meditace. Prázdná kapsa nastaví zrcadlo vašemu Já a ukáže vám, že většina trápení existuje jen ve vaší vlastní mysli. Miliony Asiatů umí prožívat štěstí za méně než dolar denně.
Ivan Brezina, redaktor magazínu Maxim
