'Svázali mě a zamkli.' Svědectví z místa, kde léčí závislé děti

Lidovky.cz: Jedním z protagonistů vašeho snímku je šestnáctiletý Si-wang (Naděje). Připomněla byste jeho příběh?
Si-wangova závislost na internetu má kořeny ve složité rodinné situaci. Když mu bylo šest, jeho rodiče se rozvedli, aniž by mu k tomu cokoli řekli. Jednoho dne zkrátka zjistil, že matka bez jakéhokoli vysvětlení zmizela. Žil pak s otcem a nevlastní matkou, ale nevycházel s nimi. Nefunkční byl především vztah s otcem - ten od rána do večera pracuje a na syna neměl čas. Si-wang se pak začal uchylovat do virtuálního světa a brzy trávil veškeré noci (a pak i mnohé dny) po internetových kavárnách. S otcem se doma míjeli, a pokud už se setkali, jen se hádali. Otec se se synovou závislostí neuměl vyrovnat, nevěděl, jak jí čelit. Odvezl tedy Si-wanga do léčebny a domníval se, že ho tam „spraví“. Neuvědomoval si, že se musí změnit i on sám, že musí svůj vztah k synovi přehodnotit.

Lidovky.cz: Jak byste popsala symptomy závislosti na internetu?
V Číně se tento problém týká především mladých lidí, z velké části dospívajících. Profesor Tchao Žan, ředitel léčebny na pekingském předměstí Ta-sing, v níž jsme natáčeli, tvrdí, že riziko představují 6 a více hodin denně online, aniž by člověk internet využíval k práci či studiu. Závislý člověk tráví na síti dny i noci – jeden z chlapců popsal, že byl připojený 300 hodin prakticky nonstop. Může to být měsíc, dva měsíce... Nejedí, nepijí, nespí, nemyjí se; někteří dokonce nosí plenky, aby je nerušily přestávky na toaletu. Vím o případu, kdy chlapec zemřel přímo v internetové kavárně, jeho tělo nebylo schopné vyrovnat se s tím obrovským tlakem, jemuž ho vystavoval.

Lidovky.cz: A dopad na psychiku?
Rozhodně! Závislý trpí depresemi, úzkostnými stavy, potýká se s pocity osamělosti. Mění se mu osobnost – jedna z matek, s níž jsem mluvila, plakala, že svého syna už nepoznává, že z něj je někdo úplně jiný. Profesor Tchao vysvětluje, že závislé děti vědí všechno o internetu, ale o reálných mezilidských vztazích mají nulové znalosti, část mozku zodpovědná za socializaci konstantním hraním online her velmi trpí. Závislý pak ztrácí schopnost navázat skutečný vztah s jiným člověkem, přichází o kamarády, o rodinné vazby.

Je to takový začarovaný kruh: jsou osamělí, tak hrají, a čím víc hrají, tím jsou osamělejší. Virtuální život se pak pro ně stává jediným možným způsobem existence, být bez něj si neumějí představit. Nicky, další z hrdinů filmu, se pokusil o sebevraždu, když ho jeho otec odehnal od počítače v klíčovém okamžiku hry – impulsivně se vrhl k oknu, a kdyby mu rodiče nezabránili, byl by z něj vyskočil.

Lidovky.cz: Podle ředitele Tchaa je internetová závislost vůbec největší hrozbou pro čínskou dospívající generaci. Proč nabyla tak epidemických rozměrů právě v Číně?
Je to komplexní problematika, ale pokud to zjednoduším, čínské děti utíkají do virtuálního světa hlavně ze dvou důvodů. Oba úzce souvisí nejen se specifiky čínské kultury, ale také s politikou jednoho dítěte. Dítě-jedináček je zaprvé osamělé, za druhé čelí obrovským nárokům, které na ně rodiče, jako na jediného pokračovatele rodinné tradice, mají. Rodinná pospolitost a úcta k předkům patří k základním stavebním kamenům čínské kultury. Až dítě vyroste, bude se muset postarat o šest dalších lidí – rodiče a oba páry prarodičů, nemluvě o případném partnerovi a dítěti.

I z tohoto důvodu se v Číně klade obrovský důraz na vzdělání. Zajímají nás jen studijní úspěchy našich dětí, nikoli jejich sny nebo úzkosti, říká ve filmu jeden z otců. Děti se ocitají pod obrovským tlakem, se kterým se často neumějí vyrovnat, a virtuální svět jim nabízí nejen útočiště, ale i pocit seberealizace. „Když vyhrávám, je mi úžasně,“ řekl mi jeden z klientů Ta-singu. Musím dodat, že se stejným problémem se potýkají i Číně blízké kultury, především Jižní Korea a Japonsko. (Jižní Koreou před časem otřásl případ mladého manželského páru, který pečoval o virtuálního novorozence a zapomínal přitom na své skutečné dítě. Zanedbávané miminko zemřelo, pozn. red.)

Lidovky.cz: Si-wangův příběh končí ve filmu šťastně – léčebnu opouští v doprovodu svého otce, s nímž se usmířil. Víte, jak se mu daří teď, jste s ním v kontaktu?
Těžko říct, jestli byl ten uzdravovací proces, kterým Si-wang ve filmu prošel, skutečný. A jestli byl upřímný, to je druhá věc. Tehdy se zdálo, že se jeho vztah s otcem opravdu zlepšil, měla jsem z toho velkou radost. Když ho otec na konci filmu objímá, pláče. Na druhou stranu: když jsme se už po dokončení filmu znovu sešli, nepůsobil na mě moc dobře. Na první schůzku vůbec nepřišel, na té další byl velmi odtažitý, choval se, jako kdybychom se viděli poprvé. Později, podle toho, co vím, odjel za svou matkou do Spojených států a údajně tam studuje.

"Když můj syn začal hrát online hry, stal se z něj někdo jiný... změnil se v krutého člověka. Zkoušela jsem leccos, ale nic nepomáhalo. Abychom ho do léčebny dostali, museli jsme ho nakonec omámit prášky na spaní," pláče matka závislého chlapce.

Lidovky.cz: Váš snímek zachycuje také léčebné metody ústavu. Na jedné straně zahrnují psychoterapii a farmakoterapii, ale zároveň se jedná o armádní instituci, která k léčbě využívá i přísný vojenský dril. Jak tyto postupy vnímáte vy? A znáte bližší údaje o úspěšnosti léčby v Ta-singu?
Podle ředitele Tchaa se úspěšnost pohybuje kolem 70 procent. Bohužel to nemám potvrzené z jiných zdrojů. Léčebna skutečně využívá terapie, jak individuální, tak skupinové (včetně rodinné), dětem předepisují léky, hlavně antidepresiva. Je ale pravda, že se používají i kontroverznější metody. Začíná to už u přijetí k léčbě – závislé děti nemají náhled a do léčebny tudíž nenastupují dobrovolně, jejich rodiče je tam umísťují v lepším případě lstí, v horším násilím. Nicky vylíčil, že rodiče mu slíbili lyžařský výlet do Ruska, a místo toho ho odvezli do Ta-singu, matka jiného chlapce přiznala, že se v zoufalství uchýlili k tomu, že syna omámili prášky na spaní. To chápu jako jasné porušení práv dítěte.

Nebo ten přísný režim... pro mě osobně bylo například hrozně těžké vidět, jak Si-wanga umístili na deset dní na samotku, dokonce ho přivazovali k posteli (Si-wang byl potrestán za to, že zorganizoval hromadný útěk z léčebny. Chlapci okamžitě zamířili do nejbližší internetové kavárny, pozn. red.) Jenže oni těmhle metodám věří, izolace je prý v tomto případě prospěšnější než skupinová terapie. Říkala jsem profesoru Tchaovi, že násilná umísťování dětí do ústavů ničí důvěru dětí v jejich rodiče. Možná ano, odpověděl mi, ale je-li to nutná cena, zaplatíme ji, protože jinak by ty děti byly ztracené. A upřímně – jsem také matka a nevím, jak bych se na místě těch rodičů zachovala já. Je to obrovské morální dilema.