Pět vycpaných pand velkých, síň s velkými portréty Marxe, Lenina, Mao Ce-tunga a Brežněva, technologická centra, učebny vybavené nejmodernější technikou a stovky dětí ve stejnokrojích. Chlapci ve světle modrých a dívky ve světle růžových teplákových soupravách s bílými lampasy. A pod krky vzorně uvázané rudé pionýrské šátky. Učitelé s červenými bundami. Všude uklizeno, květiny, před školní budovou parkují drahá auta dobře placených kantorů prestižní pekingské základní školy. Takových je v osmnáctimilionové metropoli Číny údajně zhruba tisíc dvě stě.
Bohatí a chudí.
Tak je to správně Vyrůstá v nich čínská elita, do které stát neváhá investovat obrovské částky peněz. Motivované děti, motivovaní učitelé, kázeň hodná totalitního systému. Každé ráno vyběhnou stovky dětí na školní dvůr, seřadí se na značky a sledují rituál vztyčování čínské státní vlajky a vzorně salutují.
V silně hierarchizované čínské společnosti ovšem panují mezi školami propastné rozdíly. Zatímco v těch elitních snímají videokamery záznamy dětí v sešitech a přenášejí je na interaktivní tabule, ve školách sto kilometrů od Pekingu učí mizerně placení kantoři ve velmi nuzných podmínkách.
Ale nikdo se nad tím v Číně, zemi plné neuvěřitelných kontrastů, nepozastavuje. A tak zatímco za chladného dubnového rána děti v pekingských gymnáziích pozorují hvězdy z vlastních vesmírných observatoří, ve vesnických školách se choulí učitelský sbor kolem kamen stojících na hliněných podlahách. Prostě to tak je, lidé nad tím příliš nepřemýšlejí. Jsou rádi, že doba chudoby alespoň někde ustoupila době prosperity.
Číně se podařilo skloubit kolektivistický duch, činorodost, disciplínu a touhu po bohatství do hospodářského koktejlu, který je pro Číňany drogou. Snad právě proto se v čínských taoistických chrámech houpou červené střapce nad obrázky těch nejluxusnějších aut. Střapce jsou součástí rituálu, který má zajistit, aby bylo přání splněno. V praktickém životě jsou Číňané přesvědčeni, že cesta k majetku vede přes vynikající studijní výsledky, a to bez ohledu na obor. Čínský stát ovšem sám určuje, kolik studentů musí vystudovat techniku, aby obří automobilový a další průmysl netrpěl nedostatkem kvalifikovaných pracovníků. A právě elitní školy je mají připravit.
„Byl jsem velmi překvapen, jaký důraz Číňané kladou už na základní škole na technologie a jak jsou některé školy se svým vybavením připraveny umožnit dětem realizovat pod vedením špičkových inženýrů jejich nápady,“ popisuje své zážitky z návštěvy pekingské základní školy Jaroslav Faltýn z pražského Výzkumného ústavu pedagogického. Své dojmy ilustruje fotografiemi, které pořídil v elitní pekingské škole. Na jedné je počítač, na další důmyslné pohybující se zařízení, na třetí autíčka, která žáci vyrobili, aby na nich testovali pohyb podle vlastními silami naprogramovaných čidel.
Činnost, které se v socialistickém Československu věnovali převážně nadšenci z okruhu čtenářů „ábíčka“, se v pekingském školství stala jedním ze základních stavebních kamenů učebních osnov. „Číňané si dobře uvědomují, jak důležité jsou pro společnost technologie a přírodní vědy, a proto na ně již v základním školství kladou takový důraz,“ komentuje Faltýn.
Inspirace ano, ovšem řízená „Na pekingské škole s padesáti žáky ve třídě jsem viděl jednu z nejlepších hodin matematiky ve svém životě. Učitelka dávala dětem příklady z praktického života, které si sama vymyslela, a děti je s obrovským nasazením řešily,“ vypráví Faltýn, který se spolu s dalšími zástupci evropských kurikulárních ústavů organizovaných v evropském konsorciu CIDREE zúčastnil v polovině dubna v Pekingu 2. čínsko-evropské konference o reformách kurikula.
Akci zorganizovalo čínské Národní centrum pro školní kurikulum a vývoj učebnic. Na programu setkání byly nejen přednášky odborníků z Evropy a Číny, ale také návštěvy pekingských škol. „Vím, že základní a střední školy, které nám ukazovali, patří mezi ty nejlepší, a to jak v čínském, tak ve světovém měřítku. Číňané ale mají obrovskou vůli se dál zlepšovat, proto je velmi zajímá evropské pedagogické know-how,“ vysvětluje iniciativu Číny Faltýn.
Druhá nejsilnější ekonomika světa vidí v evropském školství slibnou cestu, jak reformovat vlastní centralizovaný školský systém. Základní školy, gymnázia a odborné školy učí podle státního programu, který je obdobou našich Rámcových vzdělávacích programů. Školy jej však dále nerozpracovávají do vlastních školních vzdělávacích programů. Spíše jej jen přizpůsobí svým podmínkám.
O autorovi| ALENA GÉBLOVÁ, Autorka je stálou spolupracovnicí přílohy Akademie LN. Pracuje ve Výzkumném ústavu pedagogickém.
