Kmenové buňky jsou zlobivé geniální dítě dnešní vědy. Představují nejlákavější a skutečně přelomovou technologii v lidské medicíně. Na druhé straně se podvolují jen velmi pomalu a s jejich použitím jsou spjaty závažné etické výhrady.
Snad nejlákavější vidinou spjatou s kmenovými buňkami je tzv. terapeutické klonování. Vytváření „náhradních dílů“ (orgánů, končetin atp.) pro pacienty s nejrůznějšími potížemi: od neurologických nemocí po cukrovku či oběti nehod.
Kmenové buňky byly poprvé získány z embryí v rané fázi vývoje. V případě lidských kmenových buněk vědci samozřejmě nepracují s běžnými embryi. Obvykle jde o nevyužité buňky z pokusů o umělé oplodnění. Přesto jde o eticky velmi citlivé téma.
Není tedy divu, že se usilovně hledalo kompromisní řešení, které by slibnému oboru urovnalo cestu přes námitky oponentů. Představy o nich byly různé, ale od roku 2006 je slyšet především o té, se kterou ze své laboratoře vystoupil Shinya Yamanaka z univerzity v japonském Kjótu.
Fibroblast znovu dítětem Nenápadný japonský vědec (a horký kandidát na Nobelovu cenu) dokázal přesvědčit dospělé kožní buňky tzv. fibroblasty laboratorních zvířat, aby se vrátily na samý začátek svého vývoje. Získal tak takzvané „indukované pluripotentní kmenové buňky“ (iPS buňky - z výrazu anglického induced pluripotent stem cells).
Yamanka k údivu vědců a navzdory dogmatům biologie vyřešil etickou otázku a nastolil celou řadu problémů technických. iPS buňky jsou sice na pohled pod mikroskopem stejné jako embryonální kmenové buňky, ale skutečnost je složitější. Jednotlivé geny v nich například pracují s jiným „nasazením“ než stejné geny u buněk z embryí. Metoda jejich výroby v sobě také nese nebezpečí vzniku nádorového bujení.
Odlišnosti obou typů buněk dokázal také neúspěch iPS buněk v jedné z prubířských zkoušek: po „dosazení“ do uměle připraveného embrya se zdvojnásobeným počtem chromozomů převzít řízení vývoje a dovést ho až ke zdárnému porodu zdravého zvířete.
Logika zkoušky je jednoduchá. Embryo s dvojnásobným počtem chromozomů (tzv. tetraploidní) totiž samo sobě dokáže jediné: vyvinout se v placentu. Jiné tkáně vytvořit nedokáže. Zbytek organismu tedy musí vzniknout zásahem deus ex machina.
Embryonální kmenové buňky v této zkoušce uspěly už v roce 2000. iPS buňky ke zklamání vědců nikdy. A to ani pod dohledem uznávaných odborníků a dobře vybavených laboratoří.
Čínská bílá magie?
Kletbu nakonec patrně prolomili čínští odborníci. V časopisech Nature a Cell - Stem Cell se objevily referáty o tom, že dvě laboratoře dokázaly trpělivostí a neúnavným opakováním uspět.
Vědci vložili do tetraploidních embryí myší iPS buňky, které převzaly řízení vývoje a dovedly ho do zdárného konce. Narodily se jim černé myši - jako ty, ze kterých pocházely iPS buňky. Na rozdíl od bílých hlodavců, kteří poskytli „základ“ embrya.
Úspěšnost celého procesu byla mizivě nízká (u jednoho týmu jen 1,1 %!). Zbytek embryí se plně nevyvinul nebo zvířata rychle uhynula (řada se narodila s abnormalitami). Některé myši se ale úspěšně spářily a daly vyrůst zdravým potomkům. Ani další generace se nezdá být nijak poškozena, hlásí čínští výzkumníci. Což není zcela nečekané, říká český odborník Josef Fulka - při rozmnožování totiž funguje řada opravných mechanismů.
Josef Fulka ale upozorňuje, že z čínských laboratoří už vzešlo několik objevů, které se jinde nepodařilo zopakovat. „V tomto případě jde ovšem o výsledky dvou nezávislých týmů,“ dodává český vědec.
Pro odborníky jsou výsledky příjemným překvapením. Například Rudolf Jaenisch z MIT, který se o stejný pokus snažil v roce 2007, řekl časopisu Nature: „Dosud byla možná dvě vysvětlení. Buď to s iPS buňkami nebylo možné, nebo jsme se dost nesnažili.“ K úlevě oboru (a patrně frustraci Rudolfa Jaenische) se zdá, že pravdě byla blíže druhá možnost.
