Úterý 16. dubna 2024, svátek má Irena
130 let

Lidovky.cz

Císařova nová hudba

Česko

ODPOSLECHY Koncerty festivalu Stimul letos obklopuje zčeřená hladina médií: díky ní se o improvizujícím triu Wolf Eyes (dnes v pražské Arše, v sobotu v Brně na Flédě) dovědělo víc lidí. Totiž: na můj text v Orientaci LN (Noise: Echo hlučného světa, 3. 4.) reagoval v Českém rozhlase ředitel Židovského muzea Leo Pavlát (Umění hluku a kouře, i na webu ČRo). Příběh o císařových nových šatech je pro něj příběhem leckterého současného umění, který prý smysl jen předstírá. Kritikové jsou pak komořími, kteří halasně obdivují královský háv. Pomáháte podvodníkům vládnout světu, vzkazuje Pavlát.

Předně musím říct, že úplně rozumím zhnusení z představy, kterou si lze o noisu vyfantazírovat na dálku: zblblá mládež platí vstupné za to, že nějací nemakačenkové dělají na scéně randál, hluchne se při tom a degeneruje. Má někdo v odpověď vyprávět, že tak to nechodí? Ale ještě smutnější pro odpůrce noisu je, že to není nová díra do pekel: hlasitá hudba tu byla už před ním, od chrámových varhan a hřímajících klimaxů symfonií přes rock’n’roll až k metalu. Noise nebývá hlučnější, je jen abstraktnější.

Na webu revue His voice pokračuje seriál diskusí. Lucie Vágnerová, studentka hudby v New Yorku, cituje docela vlivného „komořího“ Caleba Kellyho: „Noise nás nutí přistupovat jinak k poslechu jako takovému,“ zní jádro jeho myšlenky, „jsme přinuceni kriticky vnímat kulturní cenzuru svých uší.“ V tom tkví přitažlivost vší těžší hudby: nutí přehodnocovat. Ale je i fanouškovské publikum, na něž se Andersenův příběh nehodí. To si chodí na noise užívat, jako by to byl bigbít.

A přece je ředitelův fejeton v něčem výstižný. Každý, kdo popisuje jemné záležitosti tvorby, kultury nebo víry, je vržen vstříc nejistotám bez důkazů. Zachází s neviditelnými věcmi. Leo Pavlát o tom nepochybně něco ví.

O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!