Změny klimatu ovlivňují od nepaměti lidské dějiny. Oteplení či častěji ochlazení bylo jednou z příčin pádu řady mocných říší. Klimatickým změnám se však doposud vždy lidstvo dokázalo přizpůsobit a není důvod se domnívat, že tomu bude jinak v případě současného „globálního oteplování“.
v posledních letech procházejí výraznou konjunkturou. Meteorologie jako nauka o počasí, stejně jako klimatologie zkoumající dlouhodobé změny „průměrného“ počasí, byly dlouho předmětem zájmu pouze přírodních věd. V posledních desetiletích se však stále více dostávají do pozornosti i jiných oborů, v neposlední řadě i humanitních a společenskovědních. Důvodem zvýšeného zájmu není ani tak vlastní klima, jako spíše jeho změny.
Proč ale dnes vystupují do popředí právě ony „změny“, když se ví, že se klima měnilo již od doby vzniku planety Země? Současné změny jsou totiž výrazně rychlejší, než byly kdykoliv v minulosti, a jejich význam se zvyšuje s rostoucí populací. Jenom uživit a energeticky zabezpečit 6,5 miliardy lidí je obrovským tlakem na přírodu, která se nachází pod jejich vlivem. Druhým důvodem jsou často protichůdné názory, které příčiny změn vysvětlují – od emisí skleníkových plynů až po zcela přirozenou proměnlivost klimatického systému. Z původně odborného tématu se stále více stává téma politické.
Na zvýšený zájem společnosti reaguje i knižní trh, který vydává množství odborných i populárních publikací. Jak už to tak bývá, jejich kvalita je často různorodá, protože autoři či vydavatelé se často chtějí svézt na vlně popularity tématu. Poněkud jinak je to s Kulturními dějinami klimatu Wofganga Behringera, které vydal před třemi roky. Reakce na ně byla docela překvapivá. Získaly většinou kladná hodnocení, nechyběly ani odborné a vědecké recenze. Kniha vzbudila zájem, a tak nyní vyšla v češtině.
Autor uvádí, že se knihu rozhodl napsat proto, aby čtenáře provedl historií planety Země a přiblížil mu její přirozenou proměnlivost. Spíše však než kulturními dějinami klimatu se v ní zabývá klimatickými dějinami kultury. Zvýšený důraz klade na změny, které probíhaly na evropském kontinentu, což pro našeho čtenáře činí knihu přitažlivější, nicméně zmiňuje i příklady z Jižní a Střední Ameriky, Blízkého, Středního i Dálného východu. Přináší ukázky změn kulturního rozvoje lidstva od neolitické revoluce až po současnost, které měly souvislosti s měnícím se klimatem. Na řadě míst ukazuje, že minulá teplá období vedla obvykle ke kulturnímu rozkvětu společnosti, zatímco chladná byla doprovázena zpomalením jejího rozvoje a často obratem k horšímu.
Na konci doby ledové...
V knize je uvedena celá řada příkladů změn charakteru klimatu a jejich přímých důsledků na kulturní či sociální proměny. Na konci poslední velké doby ledové panovalo například na Blízkém východě a v jihovýchodní Evropě chladné a suché klima. Po výrazném oteplení spolu s narůstajícím přísunem vláhy zde na počátku holocénského postglaciálu (přibližně 10–12 tisíc let př. Kr.) začaly znovu růst lesy a rozšiřovat se k severu.
Lovci a sběrači doby kamenné zakládali na vhodných místech svá sídla, v nichž se postupně usazovali. V jejich okolí nacházeli dostatek lovné zvěře, sklízeli i divoké obilí. Jejich způsob života byl natolik úspěšný, že se osídlení začala rozšiřovat a společnost prosperovala. O zhruba dva tisíce let později však bylo příznivé klima vystřídáno výrazně chladnějším a sušším počasím. Na více než tisíc let se tam vrátilo subarktické klima a podmínky předchozího tisíciletí, připomínající ráj, skončily a osídlení zanikla.
Na počátku našeho letopočtu bylo vlhčí a chladné subatlantické klima hlavní příčinou, že oblasti na severu Afriky a na Blízkém východě byly schopné produkovat dostatek potravy, z čehož výrazně profitoval Řím. Tehdejší klima se od současného příliš nelišilo, severně od Alp bylo pravděpodobně ještě tepleji. Podnítilo to i rozvoj aktivit severských kmenů, které rozšiřovaly svá osídlení a jejichž moc sílila. Ve druhé polovině 4. století se však začalo výrazně ochlazovat. Tradiční obilnice římské říše začala vysychat, zhoršily se podmínky pro pěstování plodin, množily se případy neúrody. Nedostatek potravy a sucho vedly k řadě bojů mezi kmeny a ke společenským krizím, říše postupně upadaly a zanikaly.
Motor změn Behringer však ani jeden z těchto dvou příkladů vzniků a následných zániků společenských uskupení (v knize jich uvádí daleko více) nedává lacině do přímých souvislostí pouze se změnou klimatických podmínek. Nepodléhá pokušení dokazovat, že změna klimatu byla jedinou příčinou krize a následného úpadku třeba římské říše. Připouští vlivy dalších faktorů, nicméně je považuje pouze za jakési testy, které pomáhají osvětlit důsledky tehdejších změn klimatických podmínek, trvajících třeba jen několik desetiletí či století. Klima a jeho změny jsou zde představovány jako jakýsi „motor“ sociálních a kulturních změn.
Pro čtenáře je asi nejzajímavější druhá a třetí kapitola, ve kterých nás autor krok za krokem provází od počátku holocénu přes období klimatického optima v antických dobách, teplé období ve středověku až po „malou dobu ledovou“. Kromě již zmíněných příkladů se v ní seznámíme s řadou zajímavých poznatků o pravděpodobném klimatu a jeho změnách v dobách kolem vzniku biblických potop či dobách, kdy vznikaly zcela nové vodní cesty – ať již jako následek zaplavení území nebo táním ledu. Dozvíme se o vzniku a následném zhroucení starověkých vyspělých civilizací, vzestupu a zániku kultur říčních údolí v Egyptě a Indii či změnách, které v Evropě nastaly mezi dobami bronzovou a železnou.
Období tzv. malé doby ledové (14. až 19. století) jako určitě nejchladnější období za poslední dva tisíce let je v knize zpracováno asi nejlépe. Rozšiřování kontinentálních ledovců a zamrzání jezer, řek a okolních moří v Evropě vrcholilo v 15. a 16. století a výrazně ovlivňovalo nejenom život lidí, ale i zdejší flóru a faunu. Jelikož se výrazně zkrátilo vegetační období, nebylo možno v dřívějším rozsahu pěstovat obilí a zmenšila se i území vhodná pro pastviny. Hranice plovoucích ledových ker v severských mořích se posunuly daleko na jih a přerušily námořní cesty na Island a do Grónska, změny přivodily zánik osad na severu Evropy. Čtenář se zde rovněž seznámí s „klimatickým“ pozadím velkého hladomoru na počátku 14. století, epidemie zvané „černá smrt“, která vypukla kolem roku 1350, a zhoubných vln moru v 16. a na počátku 17. století.
Jak ukazují dobové záznamy, klima se na různých světadílech zřejmě vyvíjelo odlišným způsobem. Zatímco v Evropě se v polovině 4. století začalo výrazněji ochlazovat, v přibližně stejné době byla ve Střední Americe na vzestupu mayská kultura, kterou charakterizoval rozvoj rozsáhlých a hustě osídlených městských států a která spočívala na výkonném zemědělství, jemuž i dnes vděčíme za některé plodiny (brambory, kukuřice, rajčata aj.). Je proto velmi pravděpodobné, že rozvoji společnosti na opačné straně planety tehdy klima přálo. Postupný zánik mayské kultury v 9. až 11. století byl spojen s několika dlouhými obdobími katastrofálního sucha. A protože podobné případy rozdílného klimatu Behringer uvádí i pro oblasti na Dálném východě, je celkem zřejmé, že i v dávných dobách bylo klima na planetě skutečně dosti různorodé.
Knížka Wofganga Behringera je tematicky dosti široce zaměřená a dokumentuje, jak se lidská společnost během stovek, tisíců i milionů let snažila s měnícím se klimatem vyrovnávat. Autor je historik, který učinil pokus propojit jemu blízkou tematiku s přírodovědným oborem, což je činnost určitě záslužná. Přesto však některé příčinné vztahy mezi vývojem společnosti a klimatu působí trochu zjednodušeně a schematicky. Určitě není jednoduché se zcela ztotožnit s jeho obecným shrnutím, že celkové oteplování planety bylo pro lidstvo vždy příznivé, a tudíž nejsou důvody, abychom se jím dnes příliš zneklidňovali. Má ale pravdu, že pokud současná klimatická změna bude mít dlouhodobější trvání (což je dost pravděpodobné), pak bude nutné se této změně a jejím důsledků přizpůsobit, a odkazuje se na moudrost starých Římanů: „Časy se mění a my s nimi.“ Dodávám k tomu ale, že naše přizpůsobování musí být aktivní a musíme při tom využívat všech dostupných poznatků současné vědy.
***
Teplá období vedla obvykle ke kulturnímu rozkvětu společnosti, zatímco chladná byla doprovázena zpomalením jejího rozvoje a často obratem k horšímu
O autorovi| Jan Pretel, klimatolog Autor působí v Českém hydrometeorologickém ústavu
