Ti, kdo skuhrají nad neliberálními poměry české společnosti, zapomínají na definici. Znamená tu liberalismus hlavně svobodu volby v mantinelech osobní odpovědnosti, nebo jen to, že lze komukoliv tykat, kohokoliv poslat někam a vynadat mu? Ano, český liberalismus je plebejský, jak to ukázali přátelé z ČSSD na svém sjezdu.
„Zachoval ses jako dobytek,“ řekl Richard Falbr Zdeňku Škromachovi. Jakou dobytčárnu Škromach provedl? Vzdal se své kandidatury na prvního místopředsedu ve prospěch Haška a Sobotkovi vyčetl, že Haškovu kandidaturu – přes vlastní slib – veřejně nepodpořil.
Má z toho Chlíveček dělat kauzu? Má tepat malost, nevycválanost a hnojný puch českých poměrů? Kdepak, heslo „člověk člověku dobytkem“ naplňuje zdejší – jeden by řekl liberální – otevřenost snad už od pobělohorské doby, kdy národ přišel o elity.
Ryzím příkladem zůstává Antonín Švehla, rodem statkář z Hostivaře, ale politik nadaný od boha a trojnásobný premiér. Dotázán při interpelaci na to, že nemá vysokoškolské vzdělání, odpověděl řízně: „Měli jsme na statku tele, které dostávalo mléko od nejlepší krávy, přesto to byl vůl.“ Podle jiné verze u něho dva agrární šíbři lobbovali za jakéhosi protežé, jenž prý má dvě vysoké školy, načež je Švehla odpálil: „U nás na statku v Hostivaři bylo tele, to sálo od dvou krav, a stejně se z něj stal vůl.“
Ano, dobytek patří ke zdejšímu politickém diskurzu jako k volovi rohy.
Je-li tu skutečně nač skuhrat, není to dobytčí diskurz, ale spíš opakované podrazáctví bývalých lídrů vůči mateřským stranám. Miloš Zeman podrážel Špidlovu vládu, později ČSSD opustil a založil stranu vlastní. Václav Klaus očividně podrážel Topolánkovu vládu, Nečasovu zatím jen okopává z boku, když Víta Bártu povýšil na svého leníka. A Jiří Paroubek podráží stínovou vládu, když před sjezdem ČSSD mluvil o tom, za jakých podmínek by stranu opustil.
Co s tím? Je dobře, že dvacet let po revoluci máme standardní pravicovou a levicovou politickou stranu. Ale ještě nemáme zažitý mechanismus standardních odchodů výrazných lídrů těchto stran. Ani na Západě to neběží hladce, ale má to alespoň nějakou štábní kulturu, jak říkají Němci. Když odcházeli z první ligy třeba Margaret Thatcherová či Helmut Kohl, i oni byli vůči svým nástupcům v různých ohledech zapšklí či zahořklí, ale své strany nepodráželi tak okatě, jak to sledujeme u nás.
Vážení politici, nadávejte si klidně do dobytků, ale nepěstujte ve společnosti pocit, že podrážet vlastní politické nástupce je standardní.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN Autorem rubriky dnes mimořádně není Petr Kamberský
