A nyní si Carlos Saura tři dny vykračoval po Uherském Hradišti, sám nebo doprovázen tlumočnicí. Je mu osmdesát, držení těla je stále statné, nos orlí a gesta rozmáchlá. Kromě procházek po obvodu města, při nichž si prý fotografoval třeba výklady obchodů nebo řeku Moravu, režisér chodil poctivě na projekce svých čtyřicet či třicet let starých filmů, krátce je uvedl, pak zhlédl, nakonec odpovídal velmi ochotně na otázky publika, byly-li nějaké.
V sobotu při zahájení festivalu převzal cenu Asociace českých filmových klubů, kterou mu předával Alexandr Vondra, který se tu objevil v souvislosti s programovou sekcí věnovanou 70. výročí událostí spjatých s atentátem na Heydricha. Setkání to bylo lehce groteskní: moderátor se Vondry zeptal, koho by si tak na LFŠ přál, on řekl, že třeba Wima Wenderse, jehož filmy prý miluje, pak si teprve vzpomněl, že je tu hlavně kvůli Saurovi, řekl tedy, že jeho film Carmen vnesl „do šedi normality barvu a jas“. Saura, v jehož filmech měla kritika armády zásadní roli, byl nejspíš upřímně pobaven skutečností, že mu cenu předává ministr obrany: řekl, že očekával, že bude mít aspoň revolver...
