Že je způsob volební kampaně letošního jara nešťastný, neřku-li trapný, se shodnou asi všichni rozumní lidé. Těžko říct, co popouzí víc: sliby stran, nebo hloupé invektivy mířící ke konkurenci. Všichni se předvádějí v tom, jak skoncují s těmi, kteří kradou a neoprávněně sosají ze státního měšce. Strana svobodných občanů, která ve volbách do Evropského parlamentu získala závratných 1,26 procenta, má například jmenovitý seznam ústavů ke zrušení. Je to sice vzhledem k její vlivnosti spíš k smíchu, ale když si vzpomeneme na rozklady rigidních pravicových ekonomů, jak se má financovat kultura, aniž by o problematice věděli víc než průměrně inteligentní foxteriér, tak úsměv tuhne na tváři. Je to samozřejmě podle Velkého Ekonoma na Hradě, který pravil, že kultura je třešnička na dortu. K výroku se dnes už nezná, ale tuto primitivní rétoriku přežvykují jiní dál a rozvádějí ji do nebetyčných nesmyslů.
Seznam institucí na odstřel, který Svobodní občané vydali ve svém bulletinu Laissez faire, je dlouhý, ale bezcenný. Zvlášť jsou-li údaje u všech pravdivé jako u Divadelního ústavu – Institutu umění. Hned v úvodu je demagogicky připomenuto, že byl založen v 50. letech (čti je reziduem bolševismu). Jenže ono to bylo v roce 1959 a ústav byl na režimu vyvzdorován jeho agilní zakladatelkou Evou Soukupovou. Dál už jde pouze o blábolení: hlavním předmětem činnosti DÚ je prý provozování Kanceláře Culture 2000: „V kanceláři se můžete přihlásit o grant na divadelní kousek a hlavním nákladem úřadu kromě platů jsou výlohy na zahraniční cesty. Dodržuje se pravidlo, aby každý zaměstnanec vyjel na zahraniční festival minimálně jednou ročně.“ Inu, hotový zlatý důl, kde se peníze a výhody rozhazují hrstmi všem od divadla. Tak předně – DÚ je centrem dokumentace českého divadla a provozuje i výzkumnou a vědeckou činnost. Má zásadní knihovnu, bibliografii a dokumentaci po roce 1945. Jeho špičková ediční činnost je nezastupitelná, dále pořádá Pražské quadriennale, je sídlem ITI... Atd. atd. A především je ostudné, že zatímco jinde (například v Rakousku) mají nejenom divadelní ústavy, ale také skvělá divadelní muzea se stálou expozicí a pravidelnou výstavní činností, u nás máme už jen divadelní oddělení Národního muzea živořící jako přívěšek této instituce. A Divadelnímu ústavu stále někdo usiluje o život. Proč? Nezbývá než si myslet, že někdo pase po barokním Manhartském paláci v Celetné, kde sídlí a kde by se jistě dalo ještě lépe a radostněji kšeftovat s odpudivým tovarem tak jako všude kolem.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
