Snovým školním rokem přichází nejen nová podoba Lidových novin, ale také jejich jazykového sloupku. Už nebude jen tepat konkrétní lumpárnu (někdejší Jazyková nemocnice) ani nasvěcovat nejvýraznější jazykový jev uplynulých dní (Slovo týdne). Bude činit tak trochu něco mezi tím, a ještě něco navíc.
Pro všechny, kdo mají kladný vztah k jazyku, je tradiční občerstvovací stanicí slang. Je to obří zásobárna běžnému smrtelníku neznámých slov, často má svůj vlastní humor (kdo se například zná s nějakým zdravotníkem – lékařem, sestrou, řidičem sanitky – ví, o čem mluvím). Minulý týden jsme si tak mohli v Lidových novinách (Syntetický pach predátorů zachraňuje životy řidičům, 3. 9.) přečíst o zradidlech – v tomto případě zařízení, která mají vydáváním pachů predátorů odradit zvěř od toho, aby si přecházela přes naše silnice protínající její revír. Jedinou komplikací je zatím tradiční tvrdošíjnost divočáků, kteří, vyznávajíce zásadu „dvakrát, a dost“, se nechají „oblbnout“ maximálně dvakrát a potřetí srdnatě vstoupí do vozovky.
Slon Miloslav Vlček si minulý týden zase po čase udělal vycházku porcelánem, když zachránce židovských dětí Nicholase Wintona přejmenoval na Winstona. Média si ho za to samozřejmě jaksepatří vychutnala. Snad by panu předsedovi Poslanecké sněmovny bylo zadostiučiněním vědět, kolikrát už nezištný lid korektorský v článcích prováděl jeho demiroslavizaci...
Která oblast českého pravopisu je vůbec nejsložitější? Těm, kdo se domnívají, že čárky před spojkami a, i, ani, nebo, či, jsem připraven se veřejně vysmát. Kdo by to na mě zkoušel s opozicí y/i nebo s/z, není hoden ani veřejného posměchu. Tihle všichni se usvědčují z neznalosti problematiky velkých písmen. Tomu říkám džungle! Se svým příspěvkem do téhle sbírky nejednotností, kuriozit, bizarností, ba i nespravedlností(!) se teď vytasila TV Nova. Přinášet skandály i do oblasti jazyka se rozhodla názvem nové soutěže Česko Slovenská SuperStar. Na psaní SuperStar už jsme si za poslední roky zvykli. Zažili jsme Československou socialistickou republiku. Přežili jsme i Českou a Slovenskou federativní republiku v období takzvané „pomlčkové“, respektive „spojovníkové“ války zkraje 90. let minulého století. Ano, čeština příliš nedbá vlastních pravidel. Ale Nova se svým novým názvem úspěšně vyhnula snad všem myslitelným pravidlům najednou.
Když už jsem na chvíli odbočil od tištěných médií, zastavím se ještě u specifického žánru esemesek. Tenhle fenomén se kromě jiného projevuje různými jazykovými svéráznostmi. Ve snaze neplýtvat časem napsal jsem nedávno kamarádovi hudebnímu fandovi, jestli „je na Rhead“ (rozuměj „přítomen na koncertě skupiny Radiohead“). Poté, co jsem mu musel vysvětlovat význam zkratky, odpověděl tento takyčtyřicátník, abych se uměle neomlazoval užíváním pubertálního slovníku svých dětí. A že „se chce vidět“. „Písni, kdy máš čas,“ uzavřel. Vymazal jsem si ho z adresáře.
Petr Slabý v článku Jaromír Honzák slavil i křtil (LN 2. 9.) píše o zbrusu čerstvém albu. Korektní korektorce tím přidělal vrásky, nevědělať, zda „to může pustit“. Dostala pokyn, že to „musí pustit“. Takových krásných neotřelých obratů není nikdy dost. Vždycky mě potěší, když se někdo antisystémové češtině pomstí tím, že nalezne mezeru v její obžerné slovní zásobě a něčím ji zaplní. Proto mi už léta vadí, že nedokážu jednu takovou mezeru zaplnit – mluvíme-li o právě plynoucím roce, máme k dispozici letos, den má své dnes. Probíhající okamžik má teď, nyní, momentálně, právě, zrovna. A týden ani měsíc nic. Žádné jednoslovné vyjádření. Že by týdnes? Měsíčněs? Čím zaplnit tuhle proluku? Lámu si tím hlavu několikrát denně. Někdy i víckrát hodinně.
O autorovi| ONDŘEJ TUČEK jazykový redaktor LN
