Čtu v tyto dny druhý díl monumentální práce J. W. Brügela (1905–1986) Češi a Němci 1939–1946. Vydala ji loni Academia, rok před tím vyšel první díl o letech 1918–1938. Moravský Němec Brügel pracoval celá 30. léta v sekretariátu německého ministra čs. vlády Ludwiga Czecha, v práci pro čs. vládu pokračoval i v exilu v Londýně. Po válce na pražském magistrátě předsedal tzv. antifašistické komisi, kde se snažil zabránit nejhrubším nespravedlnostem při tzv. odsunu. Znechucen vybičovanou antiněmeckou nenávistí, o jejímž původu však něco věděl, odešel v listopadu 1946 do druhého, už definitivního, exilu. V roce 1991 mu Václav Havel udělil Řád TGM in memoriam.
Ani na chvíli nemusí mít český čtenář pocit, že by snad zde Němec hledal nějaké zlehčování toho, co se v letech 39 až 45 stalo a za co nesou tehdejší Němci odpovědnost. Ale stejně jako nemůže ani chvíli přestat brát zřetel na německou vinu na Češích, nemůže netrvat na tom, že poválečné vyhnání všeho německého obyvatelstva byl zločin. Zločin, který z něčeho vyrostl a někde bral sílu, ale to na jeho zločinnosti nic nemění. Brügel odsuzuje vyhnání nikoli proto, že je Němec a cítí tedy se svými soukmenovci, nýbrž proto, že je demokrat a pro demokrata platí zásada, že žádný člověk nemůže být potrestán za vinu někoho jiného. Odmítání kolektivní viny, uvalené na celé jedno etnikum, tedy navíc na rasistickém základě, to není ostatně jen zásada demokratická, ale je to princip římského práva, na němž stojí evropská civilizace. Od ní se naše země právě tímto činem, jehož trpké ovoce tu hnije dosud, začala vzdalovat. Ani po tolika letech se nezdá, že bychom na tom chtěli něco měnit.
Ale to už tvrdím za sebe, toto tam Brügel, který se důsledně snaží český národ neobviňovat, nepíše. Poslední věta jeho knihy ostatně zní: „Hrobník sudetských Němců a jejich světa se jmenuje Adolf Hitler“. Pár odstavců před tím ale adresuje výzvu budoucímu Československu (psal to začátkem 70. let): „To všechno neznamená, že budoucí Československo, svobodné ve svých rozhodnutích, nebude demokratickým Němcům dlužno doznání: ,Pater, peccavi’.“
Jenže my Češi jsme mezitím zapomněli, co to znamená.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
