Praha schválila akční plán proti bezdomovectví a většina jistě zatleská.
Každý přece zažil situace, kdy pár bezdomovců znehodnotí celý areál - park s lavičkami, dětské hřiště či tramvajovou zastávku s přístřeškem. Nebude-li v centru bezdomovců, nebude nepoužitelných laviček. Ta logika nemá chybu, ale...
Podle čeho se určí pravidla?
Kdo stanoví, který bezdomovec je zralý (rozuměj dostatečně opilý, hlučný, smradlavý) pro sběrný tábor na periferii, a který ještě ne? Jestli nevíte, co je to úřednická svévole, tak vězte, že tady se jí dláždí cesta.
Bezdomovcem zralým pro „oázu“, jak hezky říká radní Jiří Janeček, nemusí být ten, kdo překročí stanovená pravidla, ale ten, kdo se prostě nebude líbit. A jste si jisti, že ani jako slušní a usazení lidé jste se nikdy neopili tak, abyste se znelíbili? V takovém případě jste asi nikdy nejeli noční tramvají.
Bezdomovci představují problém a nemá smysl to zastírat. Je to typický problém pro městskou policii. V městských úřadech ale získává převahu mentalita, která se spíše než o obecná pravidla opírá o estetické normy. Ta mentalita velí problémy vytěsňovat. Podobně jako už léta vytěsňujeme dlouhodobě nemocné do léčeben, vytěsníme za město i ty, kteří nám připomínají, co může při neblahé shodě okolností potkat i nás, slušné.
Všechna tradiční náboženství kultivují vztah k neúspěšným a žebrákům. My se řídíme spíše zásadou co oko nevidí, to srdce nebolí.
