Po napoleonských válkách však byla monarchie konfrontována s novou netušenou silou: nacionalismem. V mysli mnohých národy a jejich více či méně pochybná práva a potřeby zastínily prospěch celého státu. Nová ideologie souzněla se sociální a politickou emancipací dosud pasivního obyvatelstva. Zatímco ve sjednocujícím se Německu či Itálii nebylo skloubení národního a státního zájmu nic obtížného, šlo o národnostně víceméně stejnorodé státy, v mnohonárodnostní podunajské monarchii to byl skutečný oříšek. Pokus o vytvoření občana s „rakouskou identitou“ předepsanou shora se nezdařil.
Sice tu žijeme, ale náš stát to není
Rakouští Němci v revoluci roku 1848 přirozeně tíhli k projektu jednotného Německa, který však narážel nejen u dynastie, ale i u neněmeckých národů. Zvláště Češi dávali jasně najevo, že nejsou jen folklórním společenstvím na východní periférii někdejší Svaté říše římské. František Palacký proto nabídl konkurenční vizi federalizovaného Rakouska coby ochranného svazu malých národů bránících společně svou kulturní identitu mezi Německem a plíživě expandujícím Ruskem. Vizi „jednoty v různosti“ však odmítli jak rakouští Němci, tak Maďaři.
Sarajevo u Habsburků? Dva roky příprav kvůli společnému názoru, říká habsburský ‚král‘ |
Porážka revoluce a ústavní experimenty 60. let odvrátily české politiky od starostí o prosperující Rakousko a přivedly je k myšlence obnovení historického českého státu. Upřímné rakušanství nahradila vypočítavost hájící jen český národní zájem. Ta téměř dosáhla triumfu při jednáních o česko-rakouské vyrovnání z roku 1871. Krach tzv. fundamentálek způsobila sobecká účelovost cíle – český stát kromě Čechů zkrátka nikdo jiný nechtěl.
Rakousko bylo od 70. let státem, ve kterém momentálně žijeme, kde se nám nevede nijak zvláště zle, ale není to náš stát. Dcera Františka L. Riegra (a vnučka Palackého) vzpomínala, že její otec nikdy vživotě neřekl, že by byl „Rakušan“, a to přesto, že byl loajálním občanem!
Utvářel se tak nezdravý vztah ke státu, jemuž sice platíme daně, jehož zákony dodržujeme a pro který krvácíme na bojištích, ale jehož problémy nás buď nezajímají, anebo nás přímo těší. „Česká otázka“ byla po rakousko-uherském vyrovnání (1867) považována za největší vnitřní problém monarchie, byla ovšem jen jedním z mnoha etnických konfliktů, které neměly ideální řešení.
Reformovat? Rozebrat!
Nepřekvapí proto, že se celá řada politiků a myslitelů zabývala otázkou, co smonarchií. Dohady vzbuzovaly zejména záměry následníka trůnu Františka Ferdinanda. Jednou mu byl připisován rakousko-uhersko-chorvatský trialismus, jindy federalistický plán „spojených států velkorakouských“ rumunského filosofa Aurela Popoviciho (viz mapa nahoře). Němečtí nacionálové naopak tlačili na další centralizaci ana hospodářskou ačasem i politickou integraci s Německem (tyto vize vyústily vkonceptu tzv. Mitteleuropy Friedricha Naumanna zroku 1915).
T. G. Masaryka podobné otázky nechávaly dlouho chladným, dokonce i po příchodu do Prahy. Až do vypuknutí světové války byl rovněž loajálním občanem astátním zaměstnancem. Čím méně ovšem řešil státní formu, tím více se zabýval vnitřní reformou státu. Řešení viděl vdemokratizaci, sekularizaci a národnostní rovnoprávnosti. Na rozdíl od ostatních českých politiků počátku 20. století nekladl důraz na státoprávní nároky a preferoval decentralizaci na základě etnických hranic. Možná tím ale chtěl být pouze originální...
Reformovat? Rozebrat!
