Pro prosazování české literatury v cizině je přitom němčina klíčový jazyk. Jediné rozhodnutí grantové komise tedy může mít následky pro další cestu autora do světa. (Obecně platí, že pokud nakladatel po první knize z jakéhokoli důvodu upustí od vydání dalšího titulu, je velmi obtížné najít v dané jazykové oblasti jiného zájemce,)
Proč zamítnutí grantu tohoto nakladatele tak zaskočilo? Protože až donedávna částka vyhrazená ministerstvem k podpoře zahraničních vydání na počet žádostí v zásadě stačila. Úměrně se zvýšeným zájmem nakladatelů (a o ten všichni usilujeme) narůstá však i počet zamítnutých žádostí. Ze zveřejněných výsledků grantového řízení se přitom nedá odvodit, jakými kritérii se komise řídí. Mnozí nakladatelé v té souvislosti používají termín „loterie“.
Syrský Švejk ano, portugalský ne Podívejme se namátkou na přehled udělených dotací za loňský a letošní rok (letos se poprvé uvádějí i zamítnuté žádosti a původně požadovaná částka).
Vydání Haškova Švejka v Sýrii podpořilo grantem ve výši osmdesáti procent požadované částky, ale portugalský překlad nedostal nic. Polský nakladatel podporu na vydání zmíněné knihy Markéty Pilátové Žluté oči vedou domů dostal, rakouský ne. Německý a anglický překlad knihy O rodičích a dětech Emila Hakla ministerstvo už dříve podpořilo, nizozemský ne. Román Radky Denemarkové Peníze pro Hitlera vyšel s ministerskou podporou ve Slovinsku, ale kanadský nakladatel (tedy překlad do angličtiny!) se musel obejít bez dotace.
Své rozhodnutí ministerstvo nijak nezdůvodňuje, a tak zůstává záhadou i zamítnutí grantu na německý překlad knihy Martina Šmause, francouzský překlad Patrika Ouředníka a řecký překlad Ivana Klímy. Knihy Michala Viewegha jsou zcela mimo soutěž - podle informací jeho agentky Dany Blatné je žádost o grant na jeho knihu předem beznadějná. Přitom i jeho první titul v nové jazykové oblasti je prostě kniha neznámého českého autora a není důvod, proč nakladateli při tomto kroku do neznáma podporu upírat.
Proč jeden nakladatel dostane grant v plné výši a jiný třeba jen padesát procent? Ani to není jasné. Ze současných děl dostal letos plnou podporu například španělský překlad Jiřího Kratochvila, maďarský překlad Petra Šabacha či nizozemský překlad Josefa Škvoreckého.
Obětí je překladatel Připomeňme, že grant je určený na překladatelské náklady. Skutečnou obětí se tedy stává překladatel. Uveďme konkrétní příklad - Paměť mojí babičce Petry Hůlové v americkém nakladatelství North Western University Press v překladu Alexe Zuckera. Tomuto vydání se dostalo publicity v českých médiích, s překladatelem vyšly rozhovory atd. Podle ministerských údajů byl nakladateli přidělen grant 40 tisíc korun. Alex Zucker k tomu vysvětluje, že americký překladatel (v USA ani ve Velké Británii literární překladatel jako profese neexistuje) dostává od nakladatele symbolickou částku 500 dolarů, zbytek honoráře je zcela závislý na grantu.
Nakladatel líčí svůj kontakt s ministerstvem tak, že v roce 2008 podal žádost o grant (v ní se sice uvádí nejzazší termín podání žádosti, ale kdy a jakým způsobem bude ministerstvo informovat o výsledku, se neupřesňuje). Když do vydání knihy -na podzim 2009 - nakladatel nedostal od ministerstva vyrozumění o grantu a jeho výši, usoudil, že mu grant zřejmě udělen nebyl, a knihu vydal bez poznámky o státní podpoře. Po vydání se na něj ministerstvo obrátilo se žádostí o zaslání výtisků (což udělal), ale žádné další zprávy nemá, grant mu dosud nikdo nevyplatil. Špičkový překladatel Alex Zucker tedy vlastně přeložil dvousetčtyřicetistránkovou a překladatelsky náročnou knihu za necelých 10 tisíc korun. V této souvislosti nelze nezmínit americké vydání Zlatého věku Michala Ajvaze (312 stran) v Dalkey Archives, na které nakladatel obdržel od ministerstva závratnou částku 202 tisíc!
A nelze nezmínit francouzský překlad Cirkusu Les Mémoires Petry Hůlové, kterému ministerstvo přidělilo v roce 2008 částku 90 tisíc, ale než k vydání došlo, nakladatelství zkrachovalo, takže ve skutečnosti ani tento grant nikdy nebyl vyplacen. Přehled udělených grantů tedy nevypovídá nic o skutečně vyplacených grantech ani o tom, jak se zbylými penězi ministerstvo naložilo - například kteří nakladatelé dostali z tohoto přebytku grant ve druhém kole. Jak reagovali vloni nakladatelé Z pohledu zahraničních nakladatelů tu dochází k paradoxní situaci: na jedné straně šíří stát (ať už prostřednictvím Českých center, ministerstva nebo ve spolupráci s dalšími subjekty, jako je Svět knihy, s. r. o., či nadace Literature across frontiers) českou literaturu v cizině stále účinněji - Česká centra v anglosaské, německé i španělské jazykové oblasti častěji než dřív zvou autory, aby představili zahraniční vydání své knihy osobně, množí se vystoupení českých spisovatelů na zahraničních festivalech a veletrzích apod. Když však cizí nakladatel o některého z autorů projeví zájem, může se mu stát, že grant od téhož státu (zastoupeného ministerstvem kultury) nedostane. Právem si klade otázku: Co tedy ten stát vlastně chce?
Reakce nakladatelů po loňském oznámení výsledků (poskytla mi je Dana Blatná) mluví za vše: „... byli bychom Vám velmi zavázáni, kdybyste nám mohl oznámit důvody zamítnutí. Snažili jsme se vybrat významné zástupce současné české literatury s nadějí, že rozšíříme nabídku na bulharském knižním trhu, kterou jsme zahájili autory jako Svatopluk Čech a Jiří Marek. Bylo by v oboustranném zájmu, kdybyste nám objasnili, ve kterých aspektech se náš projekt neshoduje s požadavky MK ČR, abychom tak své plány s vydáváním českých autorů mohli přehodnotit.“ (Boriana Djanabetska z bulharského nakladatelství Ednorog - šlo o Selský baroko Jiřího Hájíčka a knihu A já pořád kdo to tluče Radky Denemarkové).
Nebo: „Byl bych Vám vděčný, kdybyste mohl uvést důvody tohoto rozhodnutí. Pokud je nám známo, splňovala naše žádost všechna kritéria Vašeho programu a zmíněné dílo získalo jedno z nejvyšších literárních ocenění v ČR. Nejsme velké nakladatelství a náklady na překlad podobného díla jsou pro nás bez vnější podpory neúnosné. Doufali jsme v pokračování s podobnými projekty, ale Vaše nynější rozhodnutí nás od těch plánů odrazuje.“ (Paul Eprile, Canadian Scholars’ Press / Women’s Press - šlo o Peníze pro Hitlera Radky Denemarkové).
Podobně muselo malé antverpské nakladatelství Voetnoot upustit od dalších titulů Emila Hakla, když byl grant loni zamítnut a ani ve druhém kole letos peníze nezbyly (jasné vysvětlení, proč to ani letos nevyšlo, dostalo nakladatelství až na třetí pokus: tedy že úspěch ve druhém kole je závislý na tom, zda se některý z udělených grantů v daném roce náhodou nespotřebuje).
Nezodpovězené otázky O neblahé situaci napsala loni v březnu ministrovi kultury literární agentka Dana Blatná. Odpověď obsahuje v podstatě jen popis současné procedury (s ujištěním, že ministerstvo má k rozhodnutí komise důvěru, a konstatováním, že zamítnutí grantu se skutečně nezdůvodňuje) a na závěr vyjadřuje důvěru, že „ani současná ekonomická situace neoslabí zájem žadatelů ze zahraničí o vydávání české literatury s podporou Ministerstva kultury“. Na čem ministerstvo tuto důvěru zakládá, není jasné; kritické připomínky Dany Blatné k průběhu grantového řízení a upozornění na následky pro další prosazování české literatury zůstávají bez odpovědi.
Podle údajů ministerstva se částka na podporu zahraničních překladů už od roku 2007 pohybuje kolem tří milionů korun. Zda je reálné počítat se zvýšením částky odpovídajícím zvýšenému zájmu, nedokážu jako laik a pozorovatel zvenčí odhadnout. Domnívám se ale, že by si ministerstvo kritiku nakladatelů na neprůhlednost grantového řízení mělo vzít k srdci. Formulář žádosti o ministerský grant je ve srovnání s jinými zeměmi velmi jednoduchý - to si nakladatelé pochvalují. Možná se z toho ale teď stává určitá slabina.
Proč se nakladatele nezeptat, zda na titul žádá i o jiné granty? V případě, že žádá o grant na druhý nebo další titul stejného autora, neměl by uvést prodejní výsledky předchozího titulu? Když máme dělit stále stejný koláč mezi víc a víc zájemců, proč předem nestanovit, že každý dostane (například) maximálně 70 procent požadované částky? Nebo předem určit, že grant má ryze stimulační funkci, a tak ministerstvo podpoří řekněme jen první dva tituly stejného autora v určitém jazyce? Bylo by jistě velmi prospěšné, kdyby se komise orientovala v problematice šíření české literatury ve světě, případně kdyby brala zřetel na to, kteří autoři jsou momentálně vysíláni se státní podporou do ciziny nebo které tituly byly oceněny například Magnesií Literou.
Jsou jistě i další způsoby, jak částku rozdělovat spravedlivěji. Z hlediska zahraničních nakladatelů je ale nejdůležitější, aby kritéria byla předem jasně stanovena. Fakt, že lze žádost podávat jen jednou ročně, mnohdy znamená, že nakladatel musí vydání odložit. Když se pak ukáže, že odklad byl nadarmo, je frustrace značná. Byla by škoda, kdyby se nadějný rozběh současné české literatury do světa zastavil.
***
Alex Zucker tedy přeložil dvousetčtyřicetistránkovou a překladatelsky náročnou knihu za necelých 10 tisíc korun. Zato na americké vydání Zlatého věku Michala Ajvaze dalo ministerstvo sumu 202 tisíc!
O autorovi| Edgar de Bruin, Autor je překladatel a zakladatel amsterdamské Literární agentury Pluh, která propaguje českou literaturu v Nizozemsku. Do nizozemštiny přeložil knihy Z. Brabcové, E. Hakla, D. Hodrové, P. Hůlové, K. Legátové, P. Ouředníka, K. Sidona, J. Škvoreckého, F. Topola, J. Topola, M. Urbana a M. Viewegha. překladatel a literární agent
