Nejmenší světadíl, Austrálie, je, jak známo, spravován jedním jediným státem. Geograficky vzdáleným, ležícím na opačné polokouli, ale kulturně „starému světu“ podstatně bližším než nejeden celek severně od rovníku. Přestože jde o nesporný fakt a vyspělost této v podstatě regionální velmoci falzifikuje známou schematickou tezi o „bohatém severu a chudém jihu“, většinou o zemi protinožců víme dosti málo. Ani po otevření hranic ve střední Evropě obvykle netušíme víc, než že metropolí byla kdysi (pro spor dvou největších sídel země) ustavena Canberra, a díky naučným seriálům poznáme skákavého vačnatce s kapsou, Velkou útesovou bariéru či operu v Sydney.
Protože ještě doznívá okurková sezona, sdělila nám podrobněji i média středního proudu, že Australané minulý víkend odvolili. Klání dopadlo srovnatelně se svou obdobou v monarchistické Velké Británii, jejíž hlava formálně vládne též dominiu Australský svaz. Potvrdila se očekávání napínavosti klání u antipodů. Nejtěsnější výsledek při povinném hlasování znamená v daném systému unikát za (mnoho) desítek roků. Čímž vyvstává kardinální otázka sestavení kabinetu.
Měření sil mezi sloupy stranického systému tedy rozhodně neskončilo. Posud nejsou k dispozici konečné údaje, ačkoliv skrutinium se už nijak zásadně nezmění. Poslední zprávy hovoří o zisku 73:72 křeslům ve prospěch konzervativců. Rozdíl jednoho dvou mandátů není však příliš důležitý. Klíčovou se ukazuje celková plichta mezi vládní levicí, slibující po skonu Alžběty II. republiku, a opoziční pravicí, hrozící přistěhovalcům. Těsné součty zkrátka naznačují první menšinovou vládu federace po 70 letech. Trefně, i když machiavelisticky, vyznívají proto slova stávající premiérky Gillardové, která, citujíc Billa Clintona, prohlásila: „Lid promluvil, ale nějakou dobu potrvá, než přesně zjistíme, co řekl.“ Hlubší změny? Nejspíš ne V tom to právě tkví. Aby nevšedního politického zmatku nevzniklo Australanům poskrovnu, nezdá se ani na místním ostrém slunci jasné, kdo ponese tíži exekutivní odpovědnosti. Zůstane-li v čele země stávající první ministryně, jež uskutečnila vnitropartajní převrat vůči svému dlouho oblíbenému předchůdci v čele Australské strany práce, nebo opozice ztělesňovaná Tonym Abbottem, představitelem trvalé koalice Liberální a Národní strany. Obě protivné formace si už brousí zuby na dojednání rozhodující podpory ve 150členné dolní komoře (horní sestává ze 76 senátorů). Ekopolitičtěji uvažující labouristé mohou zřejmě počítat s hlasem osamoceného zástupce Strany zelených. Zbývající hlasy nezávislých poslanců leží zatím ve hvězdách. Australští analytici roztrubují, že všechny možnosti zůstávají otevřené. Například proto, jelikož navzdory bývalé pravicové příslušnosti nyní bezpartijních zástupců venkova může mít účinný dopad agitační slib levice zavést za 34 miliard dolarů celonárodní optickou síť širokopásmového internetu.
Buď jak buď, minoritní centrální pravomoc se stala noční můrou. Zasvěcení nevěří v její trvalost. Hlubší změny, natožpak třeba přípravy ke „svržení“ monarchie, které by rozřešilo vleklý spor o vztah k „Albionu“, vylučují.
O autorovi| Pavel Kopecký politolog a publicista
