"Chtěli dělat své, nerecitovat požadované. Žili skromně a střídmě, nepočítáme-li, že Hrabal občas kouřil a vypil piva za oba dva, protože skaut Foglar nekouřil a nepil alkohol, nepočítáme-li občasnou dvoudecku piva. Nehonili kariéru. Chtěli dělat své, nerecitovat požadované. Měli tvrdé palice, přežili řadu úrazů. Maminky! Bezdětní..."
Říká v rozhovoru pro LN literární historik a archivář Petr Kotyk. V souvislosti s blížícím se stým výročím narození Bohumila Hrabala (1912) připravuje soubor hrabalovských dokumentů Hlučná samota. Jde o podobně koncipovanou knihu, jako byla publikace Jestřáb kronikářem, v níž byl detailně zmapován život a dílo Jaroslava Foglara.
Bohumil Hrabal: Domácí úkoly. Vydání z roku 1970 bylo kompletně zlikvidováno.
Společného měli i to, že na sklonku jejich životů se o oba spisovatele obětavě starali jejich přátelé. Suplovali tím do jisté míry výpadek podpory od státu, který by jim měl být za mnohé vděčný.
V rozhovoru Petr Kotyk uvažuje o domovu pro zestárlé umělce, který by vznikl po vzoru domova pro legionáře. Připomínal by třeba zámeček z Harlekýnových milionů, do nějž se z Městečka, kde se zastavil čas, přestěhovali zestárlí hrdinové Hrabalových knih, maminka Marie, Francin a Pepin.
LN: Co zbylo po Bohumilu Hrabalovi hmotného?
Beranici, bundu a část psacích potřeb se stolem a psacím strojem Consul mají ve Vlastivědném muzeu Nymburk. Klobouček "do kapsy" má životopisec Tomáš Mazal. Bavlněné tričko s krátkými rukávy s barevnou reprodukcí krávy Andyho Warhola bohemista a editor Sebraných spisů Claudio Poeta, který vezl Hrabala naposledy do nemocnice. A podobně jsou věci rozesety i u dalších přátel. Chata v Kersku dodnes zvenčí vypadá, jako kdyby tam měl Hrabal za minutu dorazit, jen kočky na cestě k ní už neleží, ale "neporadil si s nimi šikovnej hajnej", jak v nemocnici prorokoval pan Hrabal. Kočky dílem odešly, dílem vymřely.
Celý rozhovor s Petrem Kotykem najdete v dnešním vydání Lidových novin.
Zobrazit celou fotogaleriiProhlédněte si pohodlně všechny fotografie |
