Všimli jste si, jak divné, nepochopitelné jsou některé věci po mrtvých? Po mém tatínkovi například zůstala krabice plná staniolových obalů od bonbonů nebo pytel zátek od minerálek.
On zažil dvě světové války, a tak nikdy nic nevyhodil. Co vyrobila lidská ruka, má hodnotu, říkal mi s vážnou tváří, zatímco nehtem pečlivě, do tenkého plíšku vyhlazoval staniol z čokolády.
Taky pořád ještě opatruju tlustý fascikl dopisů po tchánovi, který v padesátých letech bojoval s úřady, aby mu do chaty o dvou místnostech, na niž si naspořil z platu úředníka Pražských papíren, nenastěhovali nájemníka. Z těch řádek dýchá zoufalství marného zápasu se soudruhy. Nájemníka vyfasoval, sám se mohl rekreovat v kuchyni.
Podobný pocit jsem měla ze složky, kterou mi půjčila dcera Františka Hrubína (rozhovor s ní najdete v příštím Pátku). Štos papírů s větami halabala naškrábanými zřejmě v noci, jak je mučená básníkova mysl vyplavovala ještě rok poté, co na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů statečně kritizoval společenské poměry. Poprvé po Vítězném únoru se toho někdo veřejně odvážil – a v roce 1956 šlo ještě o život. Taky mu pak začalo peklo, kartáček na zuby měl pořád sbalený.
V té složce jsem ale našla i jeden dojemný dopis, který tatínkovi napsala dcera 4. listopadu 1949: ... „Stýská se mi po tobě. Napiš mi zase. Jak se máš? Ta fotografie, jak jsi na ní s panem Seifertem, na tu když se dívám, tak mi připadá, že se na mě směješ a že tě vidím živého. ... Od čáry jsem psala při petrolejce, protože zhaslo světlo, už dnes po třetí. Dneska jsme ve škole podpisovali takový velký papír. Tvoje Jitka tě líbá.“
A autorka těch řádek, které tehdy bylo devět a dnes sedmdesát, mi řekla: „Napadlo mě, jestli se ten velký papír, co jsme ve škole podepisovali, netýkal Milady Horákové.“ ?
O autorovi| Alena Plavcová, redaktorka Pátku
