22. července 2018 12:34 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

COLOURS POČTVRTÉ: Smyslné pohyby a sexy alt. Festival vyvrcholil koncertem Grace Jones

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Colours of Ostrava 2018: Grace Jones | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Colours of Ostrava 2018: Grace Jones | foto: Zdenko Hanout

Sedmnáctý ročník završil poslední den, nabitý skvělou hudbou stejně jako ty předchozí. Fakt, že úplná tečka festivalu byla zároveň tím asi nejslabším, co jsme na něm slyšeli, není vůbec podstatné.

Norský producent Kygo předvedl tu nejpovrchnější a nejvlezlejší „tucku“, jakou si lze představit. Měl ale pod pódiem plno jako letos na Colours nikdo druhý, posluchačky takříkajíc „na lopatě“, jeho tým předvedl vizuální show a několikrát byly i opravdové rachejtle. Ten, kdo z plochy odcházel z pocitem, že dává přednost opravdové hudbě, si ale musí uvědomit, že právě taková prvoplánová jména, která přitáhnou hodně posluchačů, de facto „živí“ to, co je na Colours nejdůležitější - totiž dobrou hudbu, rozstrkanou převážně po menších scénách.

Colours of Ostrava 2018: Ziggy Marley
Colours of Ostrava 2018: Kygo

Jako tomu bylo například už odpoledne, kdy se prostřídaly dvě africké pěvecké hvězdy. Dobet Gnahoré z Pobřeží slonoviny předvedla dost moderní hudbu svého kontinentu, přiživenou na jedné straně elektronikou, v souhře bubnující zpěvačky a bubeníka její kapely naopak hluboce zakořeněnou v tradici. Oumou Sangaré z Mali je globální hvězda, vycházející ze specifické lovecké hudby svého kraje, kterou ale zároveň podává s místy až rockovým výrazem své kapely. Obě dámy rozhodně dělaly své pověsti i kontinentu čest.

Colours of Ostrava 2018: Oumou Sangaré

Colours of Ostrava 2018: Oumou Sangaré

V sobotu bylo možno narazit i na tvrdou hudbu, nahlíženou z různých úhlů pohledu. Například na české fvtvre, nový projekt v čele s Kayem Buriánkem z někdejších Sunshine, kteří rozpoutali opravdové noisové inferno, které nechávalo fascinovaně paf nejen rozdivočelé fanoušky, ale i pár seniorů, kteří šli okolo (poslední den Colours má tato věková kategorie už tradičně vstup zdarma). Anebo na hlavním pódiu na bluesmana Seasick Stevea, který se na festival vrátil po čtyřech letech, tentokrát posílen o druhého kytaristu (a se stejným rasantním bubeníkem). Doslova na kost ohlodané boogie figury jsou stále v kursu, zvlášť s patřičnou image. V obou případech stylizované divadlo, které ale velmi dobře funguje.

Colours of Ostrava 2018: Seasick Steve

Colours of Ostrava 2018: Seasick Steve

Jestliže je Seaseick Steve mistrem hry slide v bluesovém kontextu, indický hudebník Debashish Bhattacharya tuto techniku fenomenálně ovládá v kontextu indické hudby a na nástroje vlastní konstrukce, na něž se hraje na kolenou jako na lap steel kytaru nebo havajku, předvádí opravdové divy. Což podporuje i vřelý zpěv jeho dcery a především vířivá tabla perkusisty. Snad jen pasáž přehazování rytmických motivů mezi „kytarou“ a tably byla příliš estrádní, určená evidentně evropskému, z pohledu muzikantů tedy exotickému publiku. Takové rozdávání korálků domorodcům.

Krátce před finále večera se valily davy pod druhou největší scénu na koncert Ziggyho Marleyho. Samozřejmě, že ortodoxní interpret reggae hrál de facto „jednu písničku“ (což by se ovšem samozřejmě třeba Seasick Steveovi dalo vmést také), svým otevřeným projevem, k žánru náležejícím politickým a sociálním náhledem a hlavně přesvědčivostí svou i své kapely dokázal zaujmout tisíce lidí. Mnozí z nich však cestou na Marleyho koncert míjeli hlavní scénu, ani se nezastavili.

A to bylo s podivem, protože na něm předváděla nejlepší koncert dne a jeden z vrcholů celého festivalu Marleyho krajanka, původně Jamajčanka (spjatá ovšem především s newyorskou uměleckou komunitou 70. a 80. let) Grace Jones. A její hudba přitom z velké části z reggae také vycházela, jen používala - paradoxně, protože sedmdesátiletá Grace Jones by ani ne padesátiletému Ziggymu Marleymu mohla dělat matku - mnohem modernější, v podstatě dubový sound.

Colours of Ostrava 2018: Grace Jones

Colours of Ostrava 2018: Grace Jones

Grace Jones předvedla nejen bohatý arzenál svých smyslných pohybů a čarodějných převleků (dokonce rozsáhlejší než vloni na památném vystoupení na barcelonské Primaveře), ale v součinnosti s dobře znějící kapelou a výtečnými vokalistkami také opravdu skvělý zpěv, který se sice pohybuje převážně v jedné poloze jejího stále velmi sexy altu, ale ve své krajní stylizaci je vlastně mimořádně autentický. K vystoupení Grace Jones patří stejně tak úvodní Nightclubbing Iggyho Popa, jako „bílý gospel“ Amazing Grace, který v jejím pojetí působí skutečně značně hereticky. Celé dohromady, s odpuštěním dlouhých pauz kvůli změnám převleků, velký zážitek.

Colours of Ostrava letos zcela naplnily slibované a tudíž očekávané. Dramaturgie měla problém obsadit program hlavními hvězdami a je pravda, že umělci, kterými na hlavní scéně večery končily, zpravidla nestáli za moc. O to větší věci se ale děly na ostatních pódiích, kde jsme si užili spoustu hudby, kterou nikde jinde asi nebudeme mít možnost slyšet. Neboť samostatné koncerty těchto interpretů nezvládne zaplatit nikdo jiný, než takhle velký festival, jenž dokáže přitáhnout desetitisíce lidí a hodně sponzorů právě na program z hlavní scény. Což je pro hudebního fajnšmekra férová cena.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?
Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?

Když jsem u nás v kanceláři řekla, že chystám článek o příhodách z dětství, spustila se lavina vzpomínání. Redakce se smíchem rázem otřásala v základech. Jedna si ostříhala řasy, druhá si touhu po papouškovi splnila v bažantnici, třetí nutila mladší sestru jíst mrtvé mouchy… a to není zdaleka všechno!