Jako poradce Jiřího Paroubka jsem se často setkával s kategorickými úvahami typu: „Kdybyste neměli Paroubka, měli byste ve volbách o deset procent více.“ Vtomto duchu se s ním nyní vypořádal i Valtr Komárek. Jen zapomněl, že kdysi jako lídr ve volbách v roce 1992 získal tuším pouhých šest procent. Ale budiž. Nenáviděný Paroubek odešel, ale vzestup pro ČSSD rozhodně nepřichází. Naopak: už i komentátoři a politologové pravicové orientace, jako například Josef Mlejnek jr. ve svém článku Hledá se lídr. Zn.: Charisma (LN 3. 7.), s jistou obavou naznačují, že budoucnost ČSSD je ohrožena.
Není na tom nic divného. Pro politické strany jakéhokoliv typu je samozřejmě významný jejich program či ideové zaměření, ale nemajíli silného vůdce, je jim program k ničemu. A tak němečtí sociální demokraté zažívali hvězdné chvíle s Willym Brandtem, Helmutem Schmidtem či Gerhardem Schröderem, francouzští socialisté s Francoisem Mitterrandem a angličtí labouristé s Tonym Blairem a naopak žalostně prohrávali s jejich sterilně aseptickými následovníky. I ČSSD vítězila s Milošem Zemanem a Jiřím Paroubkem v čele a klesala při Vladimíru Špidlovi či Stanislavu Grossovi až k bolestným jedenácti procentům voličské podpory.
Silný vůdce je prostě devíza. ČSSD ho nemá a hned tak mít nebude. Sjezd bude totiž až v březnu 2011. Nechci být ale skeptický. Svého času se objevil pro širší veřejnost neznámý Jiří Paroubek. A s odstupem bude jeho předsednictví (stejně jako Miloše Zemana) jistě hodnoceno jako jedno z nejúspěšnějších v historii této strany. Nemáme-li lídra, tím spíše je ale nutné rychle, ale zároveň přesvědčivě vyplnit opoziční prostor; jinak jej vyplní někdo jiný. Vnější podmínky jsou jednoznačné: je zde třeskutě silná 118členná vládní koalice, která může dle libosti proválcovat co chce. A bude záležet jen na taktice jejích členů, kdy tu a tam nechá ČSSD něco prosadit. Drobky ze stolu si však ČSSD nemůže vybojovat znovu postavení jednoznačné alternativy s 30-35 procenty veřejné podpory, stejně jako mechanickým odmítáním toho, co současná koalice navrhuje.
„Obyčejní lidé“ nestačí Pro ČSSD je proto doslova životním zájmem předložit celostní alternativní program, program jasný, zřetelný a odstíněný a zároveň přesvědčivý. Už žádné zvýhodňování určitých segmentů obyvatelstva, pokud s tím není celospolečenský konsenz. Už žádné pastelkovné, 13. důchody či navyšování platů státních úředníků. Nová opoziční politika musí být skutečně nová a působivá a rozhodně nesmí přednostně spočívat ve zjednodušené ochranářské politice prostřednictvím sociálních dávek. Zásadně platí, že ČSSD vždy v minulosti vyhrála volby se středovými voliči. Tito voliči nevidí věci ideologicky a rozhodují se z hlediska mnoha úhlů, často i emotivních, kdo a jak by vedl zemi k lepšímu výsledku. Volba podle sociálního postavení je důležitá, ale zdaleka ne rozhodující. ČSSD musí být schopna oslovit a spojit všechny skupiny obyvatelstva, od podnikatelů, úředníků, zaměstnanců, po důchodce či studenty. A nejen to. Musí nabídnout přesvědčivější řešení, než jaké bude předkládat současná koalice. Segment „obyčejných voličů“ je neobyčejně úzký, a proto ČSSD musí zásadně zajímat vše od celého středu (a hlásí se k němu cca 40 procent populace!) až doleva.
Vše je pro proběhlých volbách jinak. ČSSD je znovu na novém začátku. A je v zájmu celé společnosti (i té její části, která vidí věci jednoznačně pravicově), aby onen nový začátek zvládla ČSSD se ctí.
O autorovi| JIŘÍ VYVADIL, bývalý poradce předsedy ČSSD
