O Revolver Revue číslo 72 mluvil již v anketě Kniha měsíce Tomáš Dimter v souvislosti s eseji W. G. Sebalda. Číslo obsahuje ale i esej Ivana Dubského Čas Kouzelného vrchu. Ta poprvé vyšla na začátku 80. let v samizdatovém sborníku Z pěstiček zaťatých k šedesátinám Jana Skácela.
Ivan Dubský v úvodu mluví i o následné publikaci v exilovém Paternosteru: „O tom jsem se dozvěděl na STB, při jednom výslechu v Bartolomějské ulici, který se týkal zcela jiné záležitosti, totiž jisté schůzky s Olgou Havlovou, Nikolajem Stankovičem a dalšími ze společenství Hrobky, ,společenství‘ nyní již proslulého, v restauraci U Kotvy ve Spálené ulici. Byl jsem totiž kromě jiného vyslýchán, jak se má stať o Mannově Kouzelném vrchu dostala do Vídně...“
V eseji pak Ivan Dubský poznamenává: „Za svého sedmiletého pobytu v Berghofu zažije Hans Castorp dvě vrcholné ,události‘, jež autor popisuje ve dvou podkapitolách románu. Jedna se jmenuje Valpuržina noc: v jakési ironické replice na Fausta se líčí Castorpovo setkání s Klaudií Chauchat, chvíle nejvyššího naplnění (o němž však není přímo řeč); v druhé podkapitole Sníh zastihne hrdinu na krátkém výletu na lyžích sněhová bouře, v níž se mu za snění v blízkosti smrti a bezčasnosti náhle ozřejmuje identita myšlenky věčného návratu s přitakáním životu...“
Ne náhodou se esej věnuje času. Věnuje se mu totiž i samotný román. Třeba v kapitole Změny: „Čas? Co je to čas? Záhada -jeť bez substance a všemocný. Je podmínkou světa jevů, je to pohyb, spjatý a smíšený s bytím těles v prostoru a s jejich pohybem. A nebýt pohybu, nebylo by snad času? A nebýt času, nebylo by pohybu? Jen se ptej! Je čas funkcí prostoru? Či snad je to naopak? Nebo je obojí jedno a totéž? Příliš se ptáš! Čas je činný, má slovesnou kvalitu, čas ,působí‘.“
V románu Thomase Manna se ale vyskytuje také pasáž, v níž se mluví o knihách: „V lehárnách i na soukromých balkónech mezinárodního sanatoria Berghof se hodně četlo - hlavně začátečníci a krátkodobí pacienti, neboť ti, kdož tu byli už řadu měsíců či dokonce let, se už naučili dávno i bez rozptylování a zaměstnávání mozku zabíjet čas a házet jej za sebe s vnitřní virtuozitou, ba tvrdili, že je to nešikovné břídilství, když se při tom někdo upíná ke knize. Pro všechny případy máš mít nějakou knihu na klíně nebo vedle stolku, aby ses cítil dostatečně zaopatřen.“ A o několik řádek dál je zmíněno, že v tu dobu se v Berghofu hltala brožurka Umění sváděti.
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
