Čtyři měsíce mezi separatisty na Ukrajině. Chtěli se mě zbavit, líčí novinář

Piotr Andrusieczko

Piotr Andrusieczko je polský novinář, šéfredaktor v Praze vycházejícího Ukrajinského žurnálu a korespondent polského listu Gazeta Wyborcza na východě Ukrajiny. Ukrajinskou krizi sleduje od samého počátku, po většinu času přímo z místa. V únoru odjel do Kyjeva, odkud zamířil na Krym, načež se v dubnu přesunul na Donbas: nejprve do Doněcka, posléze do Kramatorska a Slavjanska. Do konce července působil převážně na územích kontrolovaných separatisty, poté se zaměřil na oblasti dobyté ukrajinskými ozbrojenými silami. Několik dní strávil po boku příslušníků ukrajinských dobrovolnických praporů. Se serverem Lidovky.cz hovořil nedlouho po svém návratu z Mariupolu, kde se stal svědkem nedávných bojů o tento strategický přístav mezi ukrajinskou armádou a separatisty.

Lidovky.cz: Do Mariupolu jste přijel koncem srpna. Jak to ve městě vypadalo v době vyhlášení příměří (v pátek 5. září)?
Už během předcházejících dnů tam panovalo velké napětí. Nedaleké město Novoazovsk, které do konce srpna kontrolovala ukrajinská armáda, padlo do rukou separatistů. Ve čtvrtek a pátek pak propukly boje o samotný Mariupol. Paradoxně nejhorší však byla sobota, tedy první den po vyhlášení klidu zbraní: v půl jedenácté začalo ostřelování města, a to včetně civilních čtvrtí. Řada lidí se pokoušela utéct, jiní se schovávali ve sklepích, dělostřelecké útoky napáchaly velké škody, zničily například stanici záchranné služby. Jak mají místní v takových podmínkách věřit tomu, že příměří platí? O jeho porušování stále přicházejí nové a nové zprávy.

Lidovky.cz: Máte představu o tom, kdo město ostřeloval?
V tomto konkrétním případě přišel útok z východu, což neodpovídalo pozicím ukrajinských jednotek. Ovšem určit, kdo útočí, bývá obtížné. Byl jsem v jedné ostřelované vesnici u Mariupolu a tamní lidé skutečně nevěděli, jestli střílí ukrajinská armáda, nebo separatisté. Jisté je však jedno: umírají stovky lidí a většinu z nich zabijí právě dělostřelecké útoky. Děla nejsou příliš přesné zbraně.

Obyvatel Luhansku se zdraví s ozbrojenci z řad separatistů.

Lidovky.cz: Po boku obyvatel Donbasu jste strávil měsíce. Komu dávají své utrpení za vinu? A dá se odhadnout, kolik místních stojí na straně separatistů?
To není možné určit, chybí čísla. K přesnějším závěrům by byly nutné sociologické výzkumy, které se za války uskuteční jen stěží. Nicméně je třeba začít tím, že Donbas je velmi různorodý region: jsou tam místa, kde se žije vcelku dobře, a pak jiná, která jsou neuvěřitelně zanedbaná a depresivní. Můj dojem je, že největší podporu mají separatisté v oblastech s vysokou nezaměstnaností, kde žijí sociálně vyloučení lidé, oběti rozpadu Sovětského svazu. Mnozí z nich jsou bez práce třeba už dvacet let, někteří nikdy nebyli ani za hranicemi města, natož Ukrajiny. Mezi příznivce separatistů se samozřejmě řadí i přirozeně prorusky smýšlející lidé, ani těch není málo. 

A pak tu máme separatisty samotné a jejich vůdce, kteří se rekrutují zčásti z místních, povětšinou podnikatelů s nepříliš dobrou pověstí, zčásti přicházejí z Ruska. Mezi místními lídry jsou i takzvaní profesionální separatisté, tedy lidé, kteří už léta stojí v čele lokálních proruských organizací, financovaných často přímo Ruskou federací. Například Pavel Gubarjev, současný vůdce „Novoruska“ - a v mládí mimochodem člen neofašistické organizace Ruská národní jednota.

@RAIsenzaBerlusc You know nothng, and repeat it again. Its P. Gubaryev, RUSSIAN neofascist sent to prison by Ukraine pic.twitter.com/9tT4Voo4yF

— Song Mun (@SongMun67) Duben 26, 2014

Lidovky.cz: A řadoví separatisté? Odkud se berou oni?
Není to jednolitá, ale naopak velmi různorodá skupina. Vůbec první ozbrojené separatisty jsem potkal ještě v dubnu ve Slavjansku. To byli jasní profesionálové. Když jsem se ptal jejich velitele, co jsou zač, odpověděl: „Jsme dobrovolnická armáda Krymu,“ načež se zarazil a opravil se: „Donbasu!“ Takže jsem se ještě rychle zeptal dalších z nich, jestli jsou místní, a řekli mi, že ne, že přijeli z Krymu. Pochopitelně to neznamená, že to nutně museli být krymští občané. Místní se mezi separatisty začali objevovat až o něco později. Ve Slavjansku působili i Kavkazané, hlavně z Čečenska a Jižní Osetie. Místní řidiči, kteří nás novináře vozili po kontrolních stanovištích, nám říkali: Podívejte, tihleti nejsou naši, jednak vypadají jinak, a hlavně mluví úplně jinou ruštinou, než kterou se mluví u nás.

V Doněcku jsem už potkal ruské vojáky a důstojníky, kteří se od těch slavjanských lišili velmi dobrou výzbrojí a velkým sebevědomím.

Lidovky.cz: Tajili před vámi, že jsou Rusové? A pokud ne, vysvětlili vám, co na Ukrajině dělají?
Někteří to samozřejmě skrývali. Ještě ve Slavjansku mi jeden z těch velitelů tvrdil, že je místní byznysmen, ovšem novinářů s ním mluvilo vícero a každému z nás tvrdil něco jiného. Samozřejmě nám mohli vykládat, co jen se jim zamanulo. Já osobně si myslím, že pocházel z Rostovské oblasti, tedy z ruského území, které bezprostředně sousedí s Donbasem. Zajímavé bylo, že když jsem se ho zeptal, o co usilují, zda chtějí připojit Donbas k Ruské federaci, tak mi řekl, že v žádném případě. Rusko už má dost problémů s Krymem, tvrdil, z Donbasu by se mělo stát spíš druhé Podněstří.

Lidovky.cz: Cítil jste z nich nějaké osobní angažmá, nebo spíš plnili rozkazy shora?
Opět: záleželo na konkrétním člověku. Někteří na mě působili jako typičtí žoldáci, u jiných tam ta osobní angažovanost byla stoprocentně. Na začátku května jsem ve Slavjansku například viděl separatisty, kteří měli kolem hlavy černý pásek s pravoslavnou modlitbou, podobně jako pásky kavkazských islámských radikálů.

Lidovky.cz: Pohyboval jste se v blízkosti fronty. Stal jste se někdy svědkem toho, jak Rusko předává separatistům vojenskou techniku?
Disponoval jsem sice akreditací vydanou tzv. Doněckou lidovou republikou (DLR), ale jako západní novinář jsem na tato území neměl přístup. Pro ruské kolegy to ovšem neplatilo, informace bereme od nich nebo od místních. Můj známý, ruský fotoreportér, tu techniku nafotil a pro vojenské analytiky není problém zjistit, zda patří Ukrajině, nebo Rusku. Objevily se tam modifikace, které ukrajinská armáda vůbec nemá v arzenálu, zato je používá ta ruská. Čerpáme také ze svědectví uprchlíků z oblasti bojů, naposledy třeba z Novoazovsku, která potvrzují, že na straně separatistů v žádném případě nebojují jen lidé původem z Donbasu.

Lidovky.cz: Říkal jste, že jste měl novinářskou akreditaci vydanou separatisty. Co jste k jejímu získání potřeboval?
Vydalo mi ji takzvané ministersto informací DLR, poprvé úplně bez problémů, podruhé v podstatě také. To bylo v době, kdy bylo sestřeleno to malajské letadlo, stačilo předložit pas a press kartu. Teď z doslechu vím, že už je ten proces obtížnější, že si váš pas nechají po dobu tří dnů, během kterých si vás pečlivě prolustrují.

Lidovky.cz: Zajišťuje akreditace potřebnou ochranu?
Záruka bezpečnosti to samozřejmě není. Zadrželi mě s ní už v Doněcku, údajně jsem neměl potřebné povolení k fotografování. Odvezli mě do bývalého sídla ukrajinské tajné služby SBU, nyní obsazeného separatisty, kde mě 40 minut vyslýchali. Načež mě, pravda, propustili. Horší to bylo ve Slavjansku, odkud jsem musel 3. května utéct.

Lidovky.cz: Proč? Hrozilo vám nebezpečí?
Na ruských sociálních sítích se objevila moje fotka se jménem a výzvou, že je zapotřebí se mnou něco provést – buď mě dostat z města, nebo uklidit do nějakého sklepa. V jednom z komentářů bylo napsáno, že údaje o mně už byly doručeny na tamní kontrolní stanoviště. Stejně jsem se ale do Slavjanska nedlouho poté vrátil, kvůli těm květnovým referendům o nezávislosti. Obecně platí, že západním novinářům se v oblastech ovládaných separatisty nepracuje lehce. Tím spíš, máte-li polský pas, který není zrovna tou nejlepší vizitkou. Na kontrolních stanovištích nám vyčítali, že fotíme jejich pozice, osočovali nás z toho, že jsme špioni... Pokud ale člověk zachoval klid, obvykle se s nimi nakonec nějak domluvil a napětí kleslo.

Lidovky.cz: Závěrem ještě na druhou stranu barikády. Od srpna jste působil na straně ukrajinských sil. Jaká je bojová morálka ukrajinských jednotek? A jak válku vnímají, chápou ji jako obranu vlasti?
Mnozí z nich ano. Platí to především pro dobrovolnické bataliony, tam se dokonce dá říct, že bojový duch převládá nad vyškolením. Byť část z nich vojenské zkušenosti má. Ale jiní byli absolutně nepřipravení. Podobně jako u separatistů, i pro tyto dobrovolnické prapory platí, že jsou, co se složení týče, velmi různorodé. Působí v nich lidé z celé Ukrajiny, ačkoli jsem mezi nimi potkal i cizince, například Švédy. Když jsem se jednoho z nich ptal, co tam dělá, řekl, že nechce dovolit Putinovi, aby se Švédskem udělal to samé jako s Ukrajinou. Nicméně převažují lidé původem z Donbasu, jejichž angažmá je dvojnásobné: nejenže brání svou zemi, ale také přímo své domovy.

Dobrovolnické bataliony sehrály velmi důležitou roli hlavně na začátku konfliktu, byly schopné zasáhnout ve chvíli, kdy na to regulérní armáda, dnes už bojem vyškolená, ještě neměla sílu. Mají ale i své stinné stránky, například problémy s disciplínou. Kontroverzní je hlavně prapor Azov, ve kterém působí dost lidí s ultrapravicovými názory. Byť podotýkám, že zdaleka nejen oni! Musíme si konečně připustit, že na Ukrajině je válka, a kdyby se něco podobného stalo v Polsku nebo třeba u vás v Česku, jsem si jistý, že na straně dobrovolníků by se také vyrojila řada roztodivných lidí. Na Ukrajině se teď každopádně vede velká diskuse o tom, co s těmi bataliony dál. Formálně jsou sice podřízeny ministerstvu vnitra, ale to, jestli má nad nimi Kyjev i faktickou kontrolu, je otázka.

Členové ukrajinského dobrovolnického batalionu Azov pózují na hromadné fotce v...

Cvičení ukrajinského dobrovolnického batalionu Šachtarsk u přístavu Mariupol.