Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Další položky do „černé knihy“

Česko

Ringhoferka, Rustonka, Pragovka, pivovary, textilní fabriky, mlýny a další desítky industriálních staveb u nás vzaly za své za posledních deset let. Výstava Co jsme si zbořili... ve Staré kanalizační čistírně v pražské Bubenči podává o tomto tristním výčtu svědectví. Smutnější o to, že za uplynulé dva roky se seznam zmizelých památek ještě znásobil.

PRAHA Ve staré bubenečské čističce se otevřelo celkem pět výstav jako součást rozsáhlého programu právě zahájeného 5. ročníku bienále Industriální stopy. To potrvá až do října, a to celkem v sedmi městech od Prahy přes Kladno až po Ostravu.

Expozice Co jsme si zbořili je skutečně živým vyjádřením paradoxů minulého desetiletí Industriální stopy. Neboť v této době zvýšeného zájmu o technické památky se tyto zároveň bez skrupulí ničily. Výstava zahrnuje sto třicet objektů, což zdaleka není úplný výčet. Zvlášť deprimující pak je, že tyto památky byly zlikvidovány za nového režimu. Od něj jsme si přece slibovali, že nedopustí, aby se ničilo stejně jako za komunistů. Konečně výhled na krásnou louku Výstava Co jsme si zbořili je také výmluvným svědectvím o současném stavu společnosti a jejích hodnotách. A také o tom, v jakém právním prostředí žijeme: každý develloperský spekulant dobře ví, že rychlé zboření takové technické památky je nejúčinnější, neboť je nevratné a pozdější postihy už stejně nic nezmění.

To je třeba případ První pražské sladovny v Praze-Dejvicích Podbabě, s jejíž demolicí se přes protesty začalo v roce 2003. Sladovna byla založena v roce 1872 a následně na přelomu 19. a 20. století rozšiřována. Součástí areálu byla i ve fragmentu zachovaná cihlářská pec a samostatná trafostanice období mezi světovými válkami. Do nedávné doby přetrvávalo její torzo – střední trakt s komíny hvozdů. Navzdory slibům, že dojde k rekonstrukci, byly zbytky areálu náhle a v tichosti zbourány a na takto získaných pozemcích se staví soubor obytných objektů.

Základem výstavy jsou velkoplošné projekce zmizelých památek – jejich původní stav, demolice a případně to, co je nahradilo. A to je často nejhorší moment z celého procesu. Zvlášť příznačné jsou tři plachty s citacemi z denního tisku, kde si občané pochvalují, že se konečně nemusejí dívat na ošklivou budovu, ale mají výhled na krásnou louku, případně že na místě staré textilky vyrostou moderní a oku lahodící budovy. Shromažďování dokumentů pro „černou knihu“ zmizelých technických staveb odstartovalo zbourání smíchovského areálu Ringhoferovy továrny. „Mizí duch předchozího Smíchova, domnívám se ale, že po takovémto duchu příliš obyvatelé netouží,“ psal kdosi před deseti lety. Nepochybně tedy občané touží po banální, neinvenční až uniformní architektuře, která dnes (vyjma Nouvelovy budovy Zlatý Anděl) celý Smíchov zamořila. V každém případě demolicemi zůstávají nejvíce postižené tradiční industriální regiony – kromě Prahy i severní a západní Čechy a severní Morava. K výstavě vyjde 25. září i stejnojmenná publikace.

Genius loci a zvuky staré čističky Ekomuzeum v bubenečské čističce nyní přichází s novým programem a v zárodku je i galerie, která vzniká pod dohledem kurátorské skupiny yo-yo. Ta zorganizovala v čističce i letní dílnu, jejíž výsledky – audiovizuální performance – nyní představuje v podzemních prostorách. Dalším projektem je posterová prezentace projektů, sdružení a iniciativ, bojujících za záchranu a nové využití průmyslového dědictví České republiky. Zmíněný „adresář“, který zahrnuje například Centrum průmyslového dědictví na ČVUT, Benzínku u Slaného, vysočanskou Trafačku či sdružení Nádraží nedáme, je k dispozici na www.industriálnistopy. cz a je také důkazem, jak technické památky zajímají občanskou společnost.

Fotograficko-sociologická výstava Industrial Life je výstupem stejnojmenného projektu, který se uskutečnil v první půlce roku 2009 na Ostravsku a pokusil se zachytit fenomén života v postprůmyslovém regionu. Kombinuje umělecké fotografie a svědectví obyvatel pracovně různě spojených s doly, převážně již zaniklými. Svědectví ovšem odhalují poměrně velkou míru resentimentů k době před rokem 1989 (lidé byli přátelštější, měli k sobě blíž, dnes se každý honí jen za penězi apod.). Autory snímků jsou například studenti ateliéru fotografie na Slezské univerzitě či Jindřich Štreit.

I čtvrtá výstava je fotografická, nese název Uhlí je naše moře a nabízí fotografie Karola Šmehila a Martina Přibila, které zachycují nejen uhelné doly, ale také dosud fungující parní lokomotivy.

Autor: