PAVEL KOHOUT spisovatel a dramatik
SE PTÁ
PAVLA KOHOUTA ekonoma
Takže – sláva, nazdar výletu do cizích ekonomik a ohlášený návrat do vlasti. Pokud si někdo v lese zkratek plete MHD s DPH: míněna tu dnes nemá být Městská Hromadná Doprava, patronka fyzických pohybů, ale Daň z Přidané Hodnoty, která už řadu týdnů hýbe, až cloumá emocemi všech, kdo vědí, co je zač, a přou se, jak má fungovat. Já o ní vím, že jako výrobce slov nejsem jejím plátcem, takže tu hodnotu musím přidávat sám, ale jinak spíš matně tuším, k čemu je, a už vůbec ne, kdy a kdy se vzala. Nuže…?
Daň z přidané hodnoty zavedl ve Francii v roce 1954 Maurice Lauré, ředitel Všeobecné daňové správy (Direction générale des impôts). Princip nejlépe pochopíme na příkladě. Využil jsem pro tento účel českou Wikipedii. Stručný, ale výstižný příklad zní takto: „Obchodník zakoupí od svého dodavatele zboží za 1100 korun – z toho 1000 korun tvoří cena zboží a 100 korun tvoří DPH, kterou dodavatel odvede státu. Obchodník zboží rozveze svým odběratelům a prodá za 1650 korun. Z toho 1500 činí cena zboží a 150 korun DPH. Při vyčíslení daně obchodník od DPH na výstupu (150) odečte DPH na vstupu (100) a odvede rozdíl: 50 korun.“ Nezaměňovat s Marxem DPH je tedy procentní přirážka na ceně prodávaného zboží. Obchodník si spočítá, kolik na DPH zaplatil dodavateli a kolik sám dostal zaplaceno od spotřebitelů. Rozdíl pošle na účet finančního úřadu. Jasné jak kupecké počty, že?
Daní se tedy vlastně hrubá marže. To je ta „přidaná hodnota“. Německý termín Mehrwertsteuer znamená mimochodem „daň z nadhodnoty“, což zní velmi marxisticky. Shoda s termínem „Mehrwert“ známým z Marxova Kapitálu je však čistě náhodná.
Předchůdkyní DPH byla daň z obratu. Rozdíl spočívá v tom, že u daně z obratu se neuplatňují odpočty. To znamená, že čím složitější výrobek s vyšším počtem zpracovatelů a subdodavatelů, tím více se kumulují daňové náklady. Anebo lze daň z obratu účtovat jen v maloobchodě, což ovšem vytváří prostor pro potenciální úniky.
DPH i daň z obratu mají své výhody a nevýhody. DPH je administrativně náročnější, ale umožňuje velmi efektivně vybírat velmi velké objemy peněz. Z pohledu státní pokladny je DPH nejlepší daní, která byla kdy vynalezena. Nevýhodou jsou náklady na administrativu a rovněž rozsáhlé možnosti pro podvody.
Daň z obratu je dnes na ústupu, z významných ekonomik se používá jen ve Spojených státech. Za zmínku stojí, že jednotlivé státy Unie mají svobodu při stanovení její sazby, a dokonce i předmětu zdanění. Někde se daní nájemné, jinde nikoli. V některých státech platí restaurace daň z obratu, jinde ne, podobně jako telekomunikace nebo stavební služby. Ve státech Oregon a New Hampshire daň z obratu neexistuje, škoda že je to pro nás Čechy trochu z ruky. Nejvyšší daň z obratu se platí v Chicagu, a to v šokující výši 9,75 procenta. I tak platí, že mnohé typy zboží je levnější kupovat v USA, pokud tam máte právě cestu. Například počítače, pokud člověk netrvá na české klávesnici.
Naopak asi nebudeme pořádat nákupní zájezdy do Dánska, kde se uplatňuje paušální sazba DPH ve výši 25 procent. Členské státy EU jsou v tomto ohledu integrovanější než státy USA: mají stanovenu minimální základní sazbu DPH ve výši 15 procent. Brusel stanovuje, jaké položky smějí být ve zvýhodněné sazbě – dětské pleny například nikoli. Aby to nebylo tak jednoduché, různé země mají různé výjimky. Britové si například vymohli nulovou sazbu na potraviny a na knihy. Za duševní stravou tedy hurá do Londýna!
V této souvislosti musím vyjádřit svůj smutek, že Češi jsou za touhu po vzdělání a kulturnosti trestáni zvýšením DPH na knihy. Těch pár stovek milionů by se dalo velmi snadno ušetřit uplatňováním efektivnějších principů veřejných soutěží na všemožné dálnice, podjezdy, nadjezdy a tunely. Anebo by stačilo se jen zamyslet, kolik vlastně milionů tun betonu vůbec potřebujeme. A na knihy by bylo hned... Jedna sazba pro všechny Ale zpět k tématu. Koordinace sazeb DPH – neboli, jak úředníci a politici rádi říkají, harmonizace – měla být předstupněm k další fázi. K fázi „harmonizace“ sazeb daní z příjmů. Zde je namístě kontrolní otázka pro čtenáře: co myslíte, je centrální stanovení sazeb daní z příjmu na úrovni Evropské komise správné, nebo chybné?
Pokud odpovíte „správné“, pak s velkou pravděpodobností pracujete pro stát anebo vaše příjmy z velké části pocházejí ze státních zakázek či dotací. Vaším přirozeným zájmem je maximalizovat příjmy státu. Konkurence mezi státy ohledně daňových sazeb je pro vás tudíž nepříjemná, nebo přímo škodlivá. Harmonizace je cestou, jak zvýšit příjmy státu – a tedy i ty vaše.
Pokud odpovíte, že daňová harmonizace je chybná, pak je velká šance, že pracujete pro soukromý sektor a celý ten cirkus plný klaunů žonglujících s miliardami platíte ze svého. Pokud jde o můj názor, je zcela zřejmý: daň je poplatek za službu státu. „Harmonizace“ daní je tedy kartelové stanovení cen. Tedy praxe, která je ilegální na úrovni soukromých firem a měla by být považována za koluzivní jednání i na úrovni států.
Švýcarská ústava mimochodem zakazuje kantonům kartelové určování daňových sazeb. Švýcaři vědí, že konkurence je dobrá. I na úrovni měst, kantonů a států. Vláda, která stanoví příliš vysoké daně, by měla být po zásluze potrestána. Podobně jako pekař, který si stanoví nepřiměřenou cenu za rohlíky. Na státu není nic posvátného nebo vznešeného. Není to nic víc než určitý typ korporace, která poskytuje služby a za ně si účtuje poplatky. Konkurence je proto dobrá i mezi státy a mezi jejich daňovými systémy.
