Dánští Zabijáci nenabízejí víc než solidní žánrovku

Popularita skandinávských detektivek, vyvolaná před sedmi lety prvním dílem trilogie Milénium od Stiega Larssona, stále neodezněla. Nejnověji na trvající tuzemský zájem o zločiny páchané daleko na severu vsadila distribuční společnost Aerofilms, když do zdejší distribuce zakoupila divácky nejúspěšnější dánský film loňského roku. Zabijáci jsou adaptací druhého ze série kriminálních románů Jussiho Adlera-Olsena. Jeho protagonistou je stejně jako v případě předloni uvedené Ženy v kleci komisař Carl Morck (Nikolaj Lie Kaas).

Carl kdysi patřil k nejlepším vyšetřovatelům dánské metropole. Po zpackané policejní akci však přišel o kolegu i chuť do života. V rozkladu se ocitl jak jeho osobní, tak profesní život. Šéf ho pro jistotu odklidil do nově zřízeného sklepního oddělení Q, starajícího se o nedořešené a odložené případy. Parťákem vyvažujícím Carlovo mrzoutství a tlumočícím jeho otrávené pohledy do vlídnějších slov je v Sýrii narozený Assad (Fares Fares).
Druhým případem dvojice, kterou kolegové z horního patra kodaňského policejního ústředí překřtili na „Araba a alkoholika“, bude dvacet let stará dvojnásobná vražda. Jak vyjde najevo, násilná smrt bratra a sestry byla ve skutečnosti součástí série zločinů spáchaných studenty výběrové internátní školy. Důležitou spojkou mezi oběťmi a podezřelými by mohla být momentálně nezvěstná dívka Kimmie (Danica Curcicová), kterou se kromě vyšetřovatelů snaží urychleně najít také vrazi, pohybující se nyní v nejvyšších vrstvách dánské společnosti.

Lepší noir než detektivka

Rozvětvené knižní vyprávění do úhlednějšího tvaru s lepším tahem na bránu a smysluplnějším závěrem opět zpracoval zkušený Nikolaj Arcel, kterému tentokrát podal pomocnou ruku Rasmus Heisterberg. Oba měli předchozí zkušenosti s adaptováním Mužů, kteří nenávidí ženy. Z nevyhnutelného srovnání s Larssonovým komplexním krimithrillerem, ať v knižní, či filmové podobě, ovšem Zabijáci vycházejí jako motivicky chudý a vypravěčsky nedomyšlený příbuzný.

Díky skokům v čase a postupně narůstajícímu počtu vypravěčů brzy známe více informací než Carl a Assad. Film ovšem tohoto nepoměru nevyužívá k rozehrání napínavého souboje s časem. Souběžnost vyšetřování a snahy zakrýt stopy po spáchaných zločinech postrádá větší kompoziční význam. Potřebují-li totiž tvůrci postavy z jednotlivých dějových linií konfrontovat, stejně si pomáhají nepravděpodobnými náhodami a hloupými rozhodnutími jinak inteligentně jednajících hrdinů. Pochybnosti lze mít také o užití flashbacků. Zatímco v knize pomáhaly prožít a pochopit proměnu Kimmie z lovkyně v lovnou zvěř (a zpět), zde pro svou zkratkovitost působí jako samoúčelná snaha zapracovat do příběhu víc sexu a násilí.

Původní název knihy a filmu (Zabijáci bažantů) obsaženým motivem lovu naznačuje, že kromě krutých vražd a spletitého vyprávění nebude chybět ani další oblíbený element severských krimi - společensky kritický přesah. Pořádáním brutálních lovů na lidi se zde baví zlatá dánská mládež, přesvědčená o vlastní všemohoucnosti. Bohatí a mocní v Zabijácích nejsou zkažení ze zjevných psychologických příčin, ale z podstaty. Na straně spravedlnosti oproti tomu stojí trojice sociálně vyloučených: zkrachovalý policajt, přistěhovalec a dívka bez domova. Ve zprostředkování bezmoci tváří v tvář korupci, aroganci a zneužívání moci jsou Zabijáci úspěšnější než ve vytváření očekávání důmyslným dávkováním informací spjatých se zločiny a jejich vyšetřováním. Svou ponurou atmosférou a přiřknutím významné role ženě typu femme fatale připomínají klasické i postklasické filmy noir. Při pohledu na Morcka s přelepeným nosem si nelze nevzpomenout na Jacka Nicholsona v podobně deziluzivní a fatalistické Čínské čtvrti. Boření mýtu o Dánsku jako kulturně a politicky vyspělé demokratické zemi má bohužel zbytečně explicitní charakter. Zabijáci nenechávají téměř žádný prostor naší představivosti a podobně jako Žena v kleci se skoro sadisticky vyžívají zejména v násilí páchaném na ženách.

Bez humoru a vlastního výrazu

Jedním z důvodů obliby knižní předlohy je ironický humor a vztahová dynamika mezi uzavřeným Carlem a jeho přístupnějším kolegou. Film vtipný povahový a kulturní nesoulad vytěžuje jen minimálně a na okraj zájmu odsouvá také Carlův osobní život, redukovaný na jeden neúspěšný pokus navázat dialog se synem. Namísto vtahující detektivky s výraznými charaktery tak dostáváme temný, ale zaměnitelný a odtažitý thriller, který by možná lépe fungoval jako epizoda televizního cyklu, v němž vyřešení případu rovněž dostává přednost před hlubším psychologickým prokreslením postav.

Ve výhodě tak budou diváci neznalí prvního filmu nebo knižních předloh. Do kina mohou na mrazivou a řemeslně solidní žánrovku vyrazit bez obav, že by jim unikly podstatné souvislosti. Přesto doufejme, že v současnosti vznikající adaptace třetí knihy, Vzkazu v lahvi, získá díky režii Hanse Pettera Molanda, autora svérázných černých komedií Bezva chlap nebo Boj sněžného pluhu s mafií, osobitější výraz a smysl pro humor.

***