Jsem křesťan a katolík v typické české vlažné variantě. Navíc jako kulturní antropolog jsem vstřícný vůči všem ostatním náboženským ideologiím, ne však v jejich militantní podobě, a to i včetně šamanismu, který znám poměrně důvěrně ze svých osobních zkušeností v Amazonii, kde žije můj adoptivní otec šaman Guňitze z kmene Kuikuru na horním toku řeky Xingú. Je zcela jasné, že u nás lidé berou křesťanské svátky především jako dny volna, a ne k původním účelům: rozjímání, účasti na bohoslužbách, meditování, modlení... Pouze menší část katolíků se věnuje těmto duchovním praktikám, zatímco ostatní „fičí“ na chalupy -užívat si je nebo je budovat. Proč tedy zavádět další křesťanské svátky jako dny volna? Abychom se přizpůsobovali situaci v Evropské unii či ve světě, kde zejména Velikonoce jsou tradičně nejdůležitější křesťanské svátky, a proto i dny volna? Čili abychom se i v této části globalizovali?
Ukřižování chalupy nevymýtí Mám zkušenosti z Jižní Ameriky. A bohužel musím konstatovat, že i v katolických zemích jako Kolumbie, k mému překvapení, je podobná situace jako u nás. Křesťanské svátky tam navíc dodržují v mnohém větší kvantitě než v celé Evropě. A ještě mají takzvané „puentes“ („mosty“). Když totiž padne třeba 6. leden, svátek Reyes Magos - Tří králů na úterý, tak i v pondělí je volno. A když náhodou Tři králové padnou na neděli, o volno nepřijdou a přesouvá se na pondělí, což už je úplný nonsens a „pakárna“ a je to zase jen ta populistická hra politiků na volno, která nemá nic společného s praktikováním posvátného dne. Když jsem se mnoha Kolumbijců ptal, proč je třeba 8. prosince volno a o jakýže svátek se jedná (svátek Neposkvrněnosti početí Panny Marie), ani netušili, jen krčili rameny jako Češi a zkusmo zkoušeli, co by to mohlo být. Samozřejmě to není případ Vánoc, Velikonoc a 6. ledna, což i my umíme skoro všichni.
Přesto nelze říct, že by Kolumbijci byli méněcennější nebo vlažnější katolíci. Už jen proto, že při Semana Santa, jak říkají Velikonocům, probíhají velké davové divadelní prezentace v ulicích měst, připomínající události posledních dnů života Ježíše Krista, kterým se věnují absolutně všichni. Svým způsobem to však přechází do jakýchsi až folklorních událostí s mnohatisícovými davy turistů. Tyto tradice se u nás asi příliš neuchytí a zřejmě asi nikdy nebudou v takové rovině jako v Latinské Americe či na Filipínách včetně reálné simulace ukřižování Ježíše Krista. Chalupy, český fenomén, se jen těžko podaří vymýtit či potlačit.
Cesta z duchovní zabedněnosti Takže je vůbec správné nabízet těm kacířským Čechům další křesťanské svátky jako dny volna, když většina jsou ateisté, menší zbytek vlažní katolíci, kteří svou víru nepraktikují veřejně v kostelích, ale jen ve svém nitru jako já, a další jsou příznivci jiných věrouk či sekt? Je tu tedy dilema, zda věnovat i této většině tak posvátné dny. Jistěže by bylo úsměvné dávat je jen těm věřícím a praktikujícím, kteří by tyto dny strávili na mších a v meditacích a třeba na „finančák“ by nosili razítka z farností, že tyto svátky správně využili. Tak jak to ostatně bývalo svého času s účastí na průvodech 1. máje, kdy ti pravověrní získávali „čárky k dobru“.
Jsme však vyspělá ekonomika, a i když dva dny volna bude jistá ekonomická ztráta, určitě z toho nepadneme na kolena. Můžeme si přece dvacet let po „sametu“ něco dovolit. Věřím, že třeba při těch tradičních Vánocích, které nezrušili ani bolševici, si něco z křesťanských dějin připomněli i ti nejzatvrdilejší ateisté a jejich duše snad pocítila vždy trochu míru a klidu. Berme to proto jako dar křesťanství všemu lidu bez rozdílu. Vždyť i k těm nevěřícím přicházel Ježíš Kristus a léčil je, přestože se jeho apoštolové divili. Všichni, i ti bezvěrci, mají právo na mé léčení a na svůj život, odvětil jim Kristus. Dejme proto, vážení poslanci a senátoři, tento křesťanský dar dvou dní svátků a volna všem a možná, že další jednotlivec z deseti milionů Čechů prozře a procitne z duchovní „zabedněnosti“. A i to bude přece stát za to, řekl by možná Ježíš Kristus.
A ekonomové ať to berou jako daň křesťanským tradicím našeho geopolitického areálu, v kterém žijeme, a na jejichž základech jsme stavěli a stavíme naši civilizaci, ať již jsme věřící, nebo ne.
O autorovi| Mnislav Zelený-Atapana, etnograf Autor byl v minulosti českým velvyslancem v Kolumbii