Snem osvíceného hesenského velkovévody Ernsta Ludwiga Karla Albrechta Wilhelma (1868-1937), vnuka britské královny Viktorie a staršího bratra ruské carevny Alexandry Fjodorovny, bylo vybudovat velkorysé místo v přírodním prostředí, kde se budou setkávat umělci a mecenáši z celé Evropy.
Sám byl ostatně literárně činný a také skládal hudbu. Na jeho popud tak v letech 1901-1914 postupně vznikla řada staveb -výstavních sálů, uměleckých dílen, ale také rodinných domů výtvarníků a architektů obklopených zelení, parky, vodními prvky, altány, terasami, alejemi a kavárnami. Hlavní dominantou komplexu se stala robustní Svatební věž.
Vstup do Olbrichova pavilonu z let 1900-1901, nazvaného po zakladateli umělecké kolonie Ernst-Ludwig-Haus, zdobí Habichovy plastiky Síla a Krása.
Na Mathildenhöhe se konaly nejrůznější přehlídky architektury a designu. Ernst Ludwig pozval do Darmstadtu svého vrstevníka, mladého a talentovaného architekta a designéra Josefa Mariu Olbricha. Ten si získal jméno známým pavilonem spolku Wiener Secession na Karlově náměstí v rakouské metropoli, který byl vystavěn v roce 1898 a stal se jednou z ikon nového stylu.
Olbrich, který se narodil ve slezské metropoli Opavě v roce 1868, byl absolventem vídeňské umělecké akademie, kde byl žákem Karla von Hasenauera. Později spolupracoval s Otto Wagnerem na projektu městské dráhy. Spolu se svým učitelem a jeho dalšími žáky a spolupracovníky Jožem Plečnikem, Josefem Hoffmannem, Kolomanem Moserem nebo Janem Kotěrou se stal jedním z protagonistů vídeňské secese.
Velkorysou nabídku z Darmstadtu nemohl Olbrich odmítnout. Společně s architekty, designéry a výtvarníky Peterem Behrensem, Paulem Bürckem, Rudolfem Bosseltem, Hansem Christiansenem, Ludwigem Habichem či Patrizem Huberem pak navrhl koncept území, ústřední budovu, domy umělců a postupně i další stavby.
Památka UNESCO
Hlavní dominantou první etapy, která probíhala v letech 1900-1904, se stal Dům Ernsta Ludwiga. Rozlehlý objekt s bílou vápennou omítkou má centrálně umístěný vstup lemovaný plastikami Ludwiga Habicha. Nádherná je zlatohnědá dekorace ve stylu japonského tradičního designu. Uvnitř byl centrální výstavní sál a ateliéry. Dnes je v budově stálá expozice, věnovaná historii kolonie a doplněná o skvostná díla secesních designérů, zejména Olbrichova. Ten navrhoval také nábytek, sklo, porcelán, keramiku, šperky či jídelní soupravy. Jeho architektura a design jsou nápadité, prosté, ale současně elegantní, nikdy nepůsobí přezdobeně a tvoří jeden výtvarný celek. Oproti těžkopádné německé secesi, která vychází z klasicismu, působila Olbrichova verze jako zjevení.
Hlavní dominantou první etapy, která probíhala v letech 1900-1904, se stal Dům Ernsta Ludwiga. Rozlehlý objekt s bílou vápennou omítkou má centrálně umístěný vstup lemovaný plastikami Ludwiga Habicha.
Také několik obytných domů, které v rámci kolonie vznikly, patří k výsostným příkladům vídeňské secese. Patří k nim vily Wilhelma Deiterse, Julia Glückerta, Ludwiga Habicha nebo Hanse Christiansena a konečně i vlastní Olbrichův dům. Každá stavba je jiná a nápaditý je i dekor vstupních mříží, portálů nebo keramické obklady s orientálními vzory v kombinaci s hladkými bílými plochami. Během druhé světové války byla část kolonie bohužel nevratně zničena a některé stavby zcela zanikly. Jiné však byly později opraveny a dnes tvoří jedinečný soubor, který je památkou světového kulturního dědictví UNESCO.
Mezitím vznikaly velkorysé zahradní úpravy s parky, terasami, kašnami a altány. Další významný architekt Peter Behrens doplnil kolonii o svůj vlastní dům - ve srovnání s Olbrichem poněkud německy střídmý. Behrens se stal mimochodem později nástupcem Otto Wagnera na vídeňské akademii.
Poutní místo výtvarníků
Umělecká kolonie byla centrem výstav v letech 1901, 1904, 1908 a 1914 a samozřejmě poutnímmístem výtvarníků a architektů z mnoha zemí. V letech 1900-1903 působil v Olbrichově ateliéru mladý projektant Emil Králíček, který pak některé principy darmstadtské secese aplikoval u svých pražských staveb (působil jako šéfprojektant ateliéru stavitele Matěje Blechy), ale vliv darmstadtské secese najdeme samozřejmě i v tvorbě řady dalších českých projektantů té doby.
V roce 1908 byla dokončena hlavní dominanta kolonie, Svatební věž. Projekt byl opět Olbrichův, sám architekt však v témže roce - v pouhých čtyřiceti letech - umírá na leukemii. Věž už prozrazuje vliv nastupující moderny: průčelí je z režného zdiva a secesní dekor se vytrácí. Až sem pojedete, s největší pravděpodobností se stanete svědky některého z mnoha svatebních obřadů, které tu dodnes probíhají...
I po Olbrichově smrti je kolonie doplňována o další objekty. Některé z nich navrhl designér Emanuel Josef Margold, který později působil i v Čechách a na Slovensku. Kromě stálé expozice se v areálu konají velké i menší výstavy. V roce 1984 se tam velkoryse představila také česká secese, kterou tehdy kurátorsky připravil ředitel Národní galerie Jiří Kotalík.
Recipročně se pak ve Valdštejnské jízdárně konala výstava věnovaná darmstadtské umělecké kolonii. Kotalík později přivezl do Hesenska i výstavu meziválečného československého umění. V roce 2005 jsme pak na Mathildenhöhe představili expozici díla Emila Králíčka.
