"Pořád ještě cítím poslední polibek, který jsem od ní dostal," vypráví režisér Jiří Adamec v předsálí. Když ale chce popsat poslední vzpomínku, emoce ho přemůžou. "Viděl jsem ji před deseti dny a když jsme se loučili, říkala mi: 'Už běž a nech mě spát, ale dej mi ještě pusu na čelo.' Políbil jsem ji na čelo a obě tváře," popisuje, pak se ale odmlčí a po chvíli se omluví. Vzpomínání je pro něj ještě moc bolestivé.
ČTĚTE TAKÉ: |
"Já na ní hlavně vzpomínám jako na dámu. I když to byla velká osobnost filmu a divadla, pořád jsem měl spíše pocit, že se jí musím dvořit jako ženě," zavzpomíná s úsměvem režisér a herec Jan Kačer. A podobně vzpomíná i primátor Bohuslav Svoboda: "Byla to prostě úžasná dáma a osobnost."
Pití a doutníky
Pohnutá atmosféra v sále, dojetí, tichý pláč, tak vzpomínali blízcí kolegové. Přesto se zdá, že by se Jiřině Jiráskové líbila spíš ta první část páteční piety. Ta pro veřejnost, kde se vzpomínalo spíše s úsměvem. Kde lidé nosili k rakvi třeba doutníky a malé lahvičky s alkoholem.
Ještě chvilku po dvanácté se uvaděčky snaží lidi popohnat, zanedlouho má totiž začít loučení jen pro pozvané. Stále ještě ale přicházejí lidé, kteří se chtěli herečce poklonit. Fronta stojí až do foyer.
"Měla jsem ji moc ráda, proto jsem se přišla podívat. Teď jsem se dívala v televizi, jak hrála s tou mladou herečkou a jezdili po těch statcích a pomáhali, to se mi líbilo," vypráví s úsměvem starší paní z Prahy, která stojí ve frontě.
Nese k rakvi drobné žluté kvítky. Byla to Jiráskové oblíbená barva. Ptám se květináře na Náměstí Míru, jak moc lidé chodí pro růže. "No to víte, žluté byly dneska hned pryč, teď už prodávám jen červené, ale taky je berou. Jo, byl to dneska kšeft," rozhazuje rukama. Hořkosladké loučení.
