Vynálezce švihlé chůze, autor té nejvíce vyčerpávající definice mrtvého papouška, představitel toho nejnesnesitelnějšího hoteliéra, který ve své misantropii občas narazí na nějakou věčnou pravdu – John Cleese. Je mu dnes sedmdesát let. „Respekt!“, říkají při takových příležitostech lidé tak o pětapadesát roků mladší.
Mezi naší končinou a Británií jednu dobu existovala jakási mysteriózní vazba, tajemné duchovní propojení. V každém případě se dá říci, že co bylo dobré pro Brity na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, je pro Čechy dobré prakticky pořád. Asi není místo ostrovním hvězdám zpřed pětatřiceti roků vstřícnější než současné Česko (plus možná některé kraje uherské). V dobách totalitního režimu probíhala ostrovní subverze především pomocí desek a pásků se všemi těmi Párply, Cepelíny, Krymzny a Džetry. Po roku ’89 přišla další fáze, zatímco přeživší členové těch zmíněných kapel se jezdili předvést osobně, televizní vysílání zprostředkovalo místnímu publiku kontakt s tehdy už klasickými skeči Monty Pythonova létajícího cirkusu a vzniklo další krásné přátelství. I jeho přeživší členové si tady totiž – podobně jako britští hardrockeři – mohou připadat, jako kdyby silvestr 1969 byl asi tak předevčírem. Tím se, po mírné odbočce, opět dostáváme k Johnovi Cleeseovi.
On totiž jde na věc chytře. Zatímco muzikanti, kteří se proslaví zamlada, musejí po zbytek života udržovat iluzi, že to „zamlada“ ještě neskončilo, Cleese sám nemá problém. Od útlého věku pěstuje veřejnou personu protivného podplukovníka na penzi, nemusí se proto dneska mučit ve fitku, stačí mu sledovat, jak jeho tělo do té image v poklidu dozrává. Vůbec na spoustu věcí jde Cleese chytře. Je s ním taky legrace, vydělal hodně peněz, má veliký barák v Kalifornii, užívá si tam sluníčka. Svět je občas i spravedlivý. Tak ať to Cleeseovi vydrží.
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
